Proradné šlapky

Tento článek je tichým povzdechem osoby, kterou mnohem více než neblahé důsledky ilegálního obchodu s bílým masem a veřejné prostituce momentálně trápí neblahé důsledky přimontování přezky na šlapky jejího jízdního kola.

Před lety jsem od svého sportovního otce obdržela danajský dar v podobě sportovního bicyklu Felt. Přestože manželství s fanatickým sportovcem mně již donutilo čelit mnohým sportovním nástrahám jako sápání se na evropské čtyřtisícovky a polykání vody uprostřed Máchova jezera, cyklistika je mi celoživotně cizí.

Už v autoškole vyšlo najevo, že mi smysl převodovky zcela uniká. Ďábelský stroj plný ozubených kol kolem šlapek jízdního kola ve mně navíc budí hluboký respekt. Zvláště v krizových situacích vyžadujících rychlé rozhodování nezřídka zastavují provoz na křižovatkách, kopce vybíhám podél kola se spadlým řetězem a dvakrát jsem již vyřešila převodové dilema pádem do pangejtu.

Manžel však stále nevzdává svou snahu vyrobit ze mě triatlonistu a nechápe, jak mohu při představě 90km na kole v zapařených plavkách zachovávat kamennou tvář. A tak pravidelně absolvuji přednášky na téma „převodovka je přítel, ne nepřítel“ a čelím opakovaným pokusům přihlásit mě na lokální triatlonové závody.

Po uplynulém víkendu doufám, že svou snahu přetransformuje na naše batole a já se budu moci napříště věnovat mazání svačin.

Na uplynulý cyklo-víkend mě můj muž připravoval a hecoval měsíc. Když jsem v pátek usedla na svého Felta, ihned jsem zjistila, že něco nehraje. Na šlapkách bylo namontováno cosi ve tvaru nohy, co vyžadovalo, abych při jízdě chodidla na šlapkách pevně fixovala. Nevěstilo to nic dobrého, ale podrobila jsem se. Manžel byl nadšen. Objížděl mně v širokých kruzích a mluvil cosi o stehenních svalech.

Před Radotínem se asfaltová cyklostezka změnila v kamenitou pěšinu a o helmu mi začaly pleskat tlusté dešťové kapky. Pochopila jsem, že hledáme nájezd na most přes řeku. Z trávy u cesty před námi se vynořil obyvatel Radotína. Manžel zpomalil a houknul na něj geografickou otázku. Zpomalila jsem také a kolo se na kamenech nestabilně zavlnilo. Namísto jednoslabičné odpovědi nebo přikývnutí se strýc nadechl, rozkročil se na cestě a vážně se zadumal. Manžel ještě více přibrzdil, já taktéž. „Tak je tam ten nájezd?“ zopakoval nervózně manžel na pomalu se viklajícím kole. Strejda se pustil do proslovu a manžel musel zastavit kolo a slézt.

S nohama pevně přikurtovanýma ke šlapkám jsem oba dojela pomalými vlnivými osmičkami a přímo před radotínským strýcem jsem se tiše skácela v sedle na kamenitou cestu. Oba na mě minutu nevěřícně zírali. Manžel mě i s kolem narovnal do vertikální polohy, a když se ubezpečil, že zranění jsou povrchová, vydali jsme se dál.

Cílem byl kemp v Zadní Třebani. Přežila jsem několik křižovatek a s pomocí závory na vlakovém přejezdu bravurně zvládla i přejezd vlaku. S odřeným kolenem jsem o hodinu později triumfálně vjela do kempu. Na velikém trávníku uprostřed kempu se to hemžilo lidmi. Počasí se umoudřilo, a tak ženy nakrajovaly buřty, muži snášeli dřevo na oheň, puberťáci polehávali s magneťákem před chatkami a děti hrály krvavé koleno.

Můj muž a já, krvavé koleno, jsme projížděli na kole kempem a hledali naši chatku. Uprostřed toho shonu manžel náhle prudce zabrzdil a s výkřikem „chatka dvojka“ vyrazil kupředu. Beze mě. Moje prudce zabrzděné kolo tři sekundy stálo na místě. Vykulila jsem oči a věděla, co přijde. Pak jsem se s nohama v šlapkách bez hlesu skácela na chodník. Osadníci kempu šokovaně ztichli, načež se ozval pubertální hlas: „Ty vole, viděls to?“

Ten, kdo vymyslel nášlapy a přezky na pedály, by měl bručet!