Vesmírná odysea

Někdo by si mohl myslet, že největší vzrušení, které člověka čeká na mateřské, je 40% sleva na přesnídávky v sousedním obchoďáku. Uplynulý srpen ale jasně ukázal, že i na mateřské se lze vymanit ze stereotypu a zažívat nové věci.

Minulý měsíc bych nazvala „vesmírnou odyseou“ Stejnojmenný film jsem sice nikdy neviděla, na rozdíl ale od filmu Gravitace, který jsme si pustili s manželem na začátku srpna. Je to přímo vesmírná blbost! Sandra Bullock po kosmické havárii ve skafandru přeskakuje z jedné vesmírné lodi na druhou. Zíráme šokováni hloupostí scénáře, ale nemůžeme televizi vypnout. Ovládání je příliš daleko.

U scény, kdy z vesmírného prostoru do kajuty orbitální stanice vleze George Clooney, manželovi fatálně zaskočil preclík. Máme totiž ve zvyku u televize pořádat opulentní „chroupací“ večírky. Poté, kdy hlavní hrdinka šťastně přistála někde v Karibiku na jakémsi náhodně objeveném hořícím satelitu, se mezi námi rozpoutala tradiční diskuze nad filmem.

Zabýváme se zejména praktickými otázkami, kam chodí kosmonauti na záchod a co u toho kolem nich lítá. Velká část rozmluvy se točí také kolem vesmírného jídla – prášku, který se rozpouští ve vodě. Představte si to! Třeba dva roky na nějakém koktejlu! Bez jediného preclíku! „To se radši nechat vystřelit mezi asteroidy“, uzavíráme diskuzi souhlasně a luxujeme zbytky na talířích.

Nezastíráme, že jídlo je jedním ze smyslů našeho života. Díky létající Sandře Bullock jsem si ale vzpomněla na poukaz do Skydive areny v pražských Letňanech, který mi od Vánoc visí na nástěnce, a objednala se na simulátor volného pádu.

Po noci plné snů o akrobatických pózách parašutistů jsem se pak v pátek před kamerou vznášela narvaná v  kombinéze veliikosti mikro mini XS ve větrném tunelu. Tedy pokud se narážení hlavou do skla metr nad turbínou před smějícím se manželem a brečícím batoletem vůbec dá nazvat vznášením.

Tím ale vesmírné zážitky nekončí, protože o týden později sedím v kavárně se Zuzanou. Jako obyčejně nadpozemsky krásná a svěží, mně, umaštěné matce s mléčným flekem na triku, vypráví o tom, že žije na maně. Mana je prý univerzální pokrm, koktejl z prášku, který obsahuje všechno, na co jede lidské tělo.„Já jedu na čokoládu“ uzavírám nekompromisně, ale doma mi to vrtá.

„Měls jí vidět, jak je hubená!“ fňukám a pokouším se narvat svůj odraz do rámu zrcadla.

„Dá se na tom dělat triatlon?“ zajímá se můj muž, jenž dosud marně hledá potravinu, která by s ním dokončila závod.

Po vzájemném hecu objednáváme týdenní kůru onoho „božského“ pokrmu. První den je výzva, hlavně co se týmového ducha týče, a na jeho sklonku mi přichází smska: „Právě jsem sežral preclík“. Po prověření stavu preclíků ale vyjde najevo, že chybí celé tři kousky! Důvěra v naší kosmické domácnosti tak utrpěla závažné trhliny.

V noci se přesto vydávám prověřit stav závratně se kazících čokoládových sušenek a ráno jsem s ostudou odhalena.

Po sedmidenní kúře se ale ukázalo, že na poměrně chutném koktejlovém pokrmu lze nejen přežít, ale i běžet z Kladna do Prahy a dokonce ušetřit čas a peníze, zvláště vezmu-li v úvahu moje opakované pokusy uvařit tradiční večeři, které pravidelně končí výrobou uhlí.

Ušetřené peníze i čas pak slavnostně utrácíme za domácí sýrový raut a prášková mana je povýšena na výletní, triatlonové a záložní jídlo pro případ další uhelné speciality. Náš malý výlet do kosmu ochudil naši domácnost o čtyři kila a utužil vzájemnou upřímnost, solidaritu a důvěru.

Otázkou zůstává pouze to, kam zmizely všechny ty dětské přesnídávky, co jsem nakoupila ve slevě! To je přímo vesmírná záhada!