Kauza „Lžička“

Možná to o mně nevíte, ale jsem drsná a obávaná advokátka. Alespoň si to opakuju pokaždé, když mě někdo doběhne.

Boty se mi obvykle rozlepí týden po uplynutí záruční lhůty. Poštovní doručovatel mě zázrakem nikdy „nezastihne“ zrovna, když jsem doma, a stále mu to prochází. A nevýhodná pojistná smlouva se mi už potřetí automaticky prodloužila, protože jí vždycky zapomenu včas vypovědět. Kdybych věnovala alespoň třetinu energie, kterou věnuju svým klientům, hájení vlastních práv, určitě bych nemusela používat tolik sprostých slov.

Byť jsem člověk od povahy nekonfliktní, před týdnem jsem se konečně rozhoupala k jednomu osobnímu protiútoku.

Za rohem máme velkou drogerii. Pod záminkou slevových akcí na dětský zásyp si občas odnáším řasenku, která Vám udělá řasy jako motýlí křídla nebo krém, který Vám do rána vyzmizíkuje celulitidu, abych manželovi zpříjemnila pohled na jeho vyšťavenou polovičku. Minulou středu byly ve slevě ubrousky na dětské prdýlky. Po prošacování regálu s push-up super maxi extra ultra zvětšujícími lesky na rty, jsem tedy popadla i ony vlhčené ubrousky. S ohledem na zcela neúměrný poměr ceny „mého“ a „dětského“ zboží v mém košíku jsem ve výčitkách svědomí přihodila i modrou mističku se lžičkou a dětskou kašičku, která mě zaujala zejména nápisem „Good Night baby“ (v upřímné naději, že kaše obsahuje silná hypnotika, a já se konečně vyspím, rašícímu mléčnému chrupu navzdory).

U kasy došlo ke konfliktu. Po načtení kódu se ukázalo, že obří pakl vlhčených ubrousků není v akci, ačkoliv regál byl označen svítícím několikanásobným nápisem AKCE – 40%.

„Ty ubrousky mají být v akci“ bráním svá práva nesmělým tónem.

„Nejsou!“ oznamuje mi suše pokladní!

(hluboký nádech, během nějž došlo k onomu zlomovému rozhodnutí, konečně se přestat nechat očůrávat)

„Ale jsou!“ řeknu hlubokým hlasem a zadívám se soustředěně pokladní na místo mezi očima (učebnice asertivity, str. 114 druhý odstavec)

„Nejsou, chcete je nebo ne?“ nezúčastněně se ptá pokladní, což mě nutí změnit strategii.

„Ale jsou!“ opakuji, abych získala čas, protože mě zatím nic jiného nenapadá.

To už nevydrží pán ve frontě za mnou a začne vyskakovat jako kašpárek na pérku a cholericky prská jakási citoslovce.

„Jsou!“ opakuji nekompromisně s pohledem stále zapíchnutým mezi obočí své sokyně „protože v regálu je napsáno – 40%, a to je návrh na uzavření kupní smlouvy, který jsem já akceptovala vložením věci do košíku, a tedy mám právo na sakra levný ubrousky, protože kupní smlouva byla uzavřena!“ improvizuju, hrdá na svou profesní pohotovost.

Pokladní lapá po dechu.

„Co to sakra mele!?“ vyskakuje pán za mnou vztekle a snaží se proti mně vzbouřit zbytek fronty.

Pokladní ale kapituluje a odečítá 40%.

„Naší kartičku máte?“ ptá se nezúčastněně, protože to má v popisu práce.

„Ne“ odvětím.

„A chcete?“ pokračuje „pro forma“ otázkou.

Zabodnu zrak mezi obočí vzteklého nepřítele za svými zády a pomstu dokonávám: „Ano!“

Pak už si jen vychutnávám bublajícího cholerika, když precizním vyplňováním formuláře k získání kartičky vyblokuju frontu na dalších pět minut.

No, ale abych byla zcela upřímná. Aféra měla dohru, která pro mě dopadla poměrně nevalně.

Večer jsem se totiž v očekávání sladké noci jala míchat svému dítku hypno-kaši. A jak tak v modré misce míchám modrou lžičkou krupičku, pozoruju, že lžička ztrácí barvu. Z tmavě modré je bleděmodrá a z té za chvíli bílá.

„No to je vrchol!“ nadávám a toxickou lžičku vkládám do kapsy bundy spolu s paragonem z dopoledního nákupu.

S dítětem v nosítku vtrhnu do drogerie jako černá ruka.

„Chci reklamovat zboží!“ vrhnu se na mojí „oblíbenou“ pokladní.

„To jste zase Vy!“ oznamuje mi žena, a má pravdu.

„Ta dětská lžička normálně pouští barvu, mohla bych tím otrávit dítě!“ vypálím nekompromisně a domáhám se svých spotřebitelských práv.

Na výzvu telefonem přibíhá druhá pokladní a vedoucí prodejny. Za zády se mi hromadí fronta. Vedoucímu přednesu svůj šokující zážitek se lžičkou a vylíčím barvitě obavy o zdraví všech kojenců, kterým jejich méně pozorné matky servírují smrtonosné obarvené pokrmy.

Fronta remcá.

Vytahuji triumfálně z kapsy předmět doličný - lžičku.

Tmavě modrou.

Chvíle nechápavého ticha všech zúčastněných.

Vedoucí se sklání k lžičce a posouvá si nechápavě brýle na nose.

Po chvíli se z fronty ozve nesmělý mladý ženský hlas: „Jé, tu máme taky, změní barvu, když je kaše moc horká!“

Moje pětiměsíční dítě se hlasitě uchechtlo.