Jarní úklid duše

Jaro. Už zase. Na větvi stromu před mojí ložnicí se usadil divný malý pták, který řve každé ráno od čtyř. Vrátil se z politicky rozbouřené Afriky a hlásá svobodu slova. Bohužel.

Když jsem se v sobotu k ránu vracela z flámu, opeřenec ještě spal. Asi potřebuje objekt šikany, protože jakmile jsem zhasla v ložnici a ukotvila točící se postel nohou, spustil jako na povel něco mezi tureckým pochodem a francouzskou hymnou.

Asi bych beztak neusnula, i kdyby pták zpíval chraplavým barytonem „Spinkej můj maličký spi“. Hrála jsem totiž s kamarádem vědomostní hru, která navzdory všem mým očekáváním dopadla pro mě zcela ostudným skóre 20:3. Začalo to nevinně.

Chlubila jsem se mírou svého všeobecného přehledu a s blahosklonným úsměvem pomlouvala prostinkou kolegyňku z řad éterických víl, která si plete Kubu a Kuvajt a dost možná, že i hodinky a holínky.

A jak se tak holedbám svojí genialitou, přistane otázka: „A víš, jakou vlajku má Kuba?“ „Jasně!“ mávla jsem rukou a nadšeně jsem popsala vlajku Filipín. „To je vlajka Filipín!“ ohradil se Honza. „To je hned vedle“ kontrovala jsem sebevědomě, čímž vyplulo napovrch, že jsem sice schopná lokalizovat Filipíny, ale s odchylkou asi 30 000 km. Moje genialita zvolna ztrácela na lesku.

Rozhodla jsem se zaútočit. „Hlavní město Argentiny!“ máchala jsem poloprázdným půllitrem výhružně kamarádovi před nosem.

„Buenos Aires“ odvětil znuděně.

„Háhá!“ vyskočila jsem nadšeně s výkřikem „Lima, Lima, 1:1“

Honza postavil zaraženě půllitr na stůl a s dikcí Saturnina, který tetě Kateřině vysvětluje rozdíl mezi stěžněm a stožárem, podotkl: „Lima je hlavní město Peru. Hlavní město Chile je Santiago de Chile!“

Vyběhla jsem rozrušeně k toaletám. Bohužel pánským. Tam jsem hrozně vynadala poklidně močícímu pánovi, který aniž by cokoliv řekl, ukázal ukazováčkem volné ruky na obrázek panáčka na dveřích ve výši mých očí.

„Hloupnu!“ nořila jsem zoufale vlasy mezi prsty sedíc už na správné sanitě ve správné kóji. Hloupnu a můj mozek je po dvou letech praxe advokátního koncipienta schopen lokalizovat tak maximálně paragraf v občanském zákoníku!

Moje potupa kulminovala v ranních hodinách, během nichž vyšlo mimo jiné najevo, že Zápisky o válce Galské nenapsal Cicero a že Kim Ki-duk je režisér a ne totalitní diktátor. Nůž do zad mi zasadila otázka: „Kdy byla korejská válka?“ (na svou obhajobu musím uvést, že jsem ale přesně věděla, kde byla.)

A tak jsem s bolehlavem třetího, tj. nejhoršího typu vyrazila hned v sobotu ráno do lékárny za účelem koupit si Lecitin, jakožto preparát posilující paměť a činnost mozku. Zapomněla jsem název, takže jsem před mladým lékárníkem chvíli štrachala v kabelce a hledala zmuchlaný papírek. „Le-ci-tin“, přečetla jsem z lístečku opřená o lékárenský pult.  

Hoch v zažloutlém plášti se naklonil přes pult, úkosně změřil mou kocovinou podťatou postavu a nepříjemným pisklavým hlasem povídá: „No jestli to chcete na štěpení tuku, tak …“ „Já to chci na paměť!!!“ vykřikla jsem neúměrně tichu v lékárně, načež (abych svému požadavku dodala autentický nádech) jsem při placení v rozrušení zapomněla PIN a zadávala ho dvakrát.

„Aby se hlavě ulevilo, ostříháš se, bude líp“ řekla jsem si a koupila si kupón na slevovém webu na barvu a střih. „Božínku, kočičko, posaď se, to musí všecko všecičko dolů!“ vykřikl na mně zoufalým hlasem nagelovaný vlnící se kadeřník (naprostý archetyp kadeřníka!) a mně zacukaly koutky zadržovaným smíchem. Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe. A naposledy se smál on. Mně při odchodu do smíchu moc nebylo.

Když se dotknete dna, dobře se odráží jiným směrem, řekla jsem si, a rozhodla se provést jarní úklid duše. A tak jsem si pořídila encyklopedii světových dějin. Jsou v ní i vlajky a mapy. A já se to teď všechno našprtám!

Pro Ona Dnes, kdysi :)

PS: Zmiňovaný Honza je geomykolog, biochemik a bloger Jan Borovička, který se vyznačuje encyklopedickými znalostmi ve všech oborrech lidského bádání týkajících se hub. Zjistila jsem, že s houbami souvisí zřejmě všechno. Což bylo dost na houby.