Requiem

Nezvládli jsme to. Nejsem na to pyšná. Polovina manželství to nedá. A ta druhá polovina? Jsou šťastni? Co to je být šťastný? Je šťastný totéž co být spokojený? Nebo to samé, co smířený?

Věřila jsem tomu. Někdy míň, někdy víc. V posledních letech moc ne. Ta představa, že budeme v padesáti, až děti vysmahnou, cestovat. Nebo v devadesáti spolu sedět na zápraží a vyhřívat si revmatická kolena. Tu už jsem dlouho neviděla. Ztrácela se za zdí, kterou jsme tak usilovně stavěli. Společně.

Zamávala jsem před chvílí dětem, autu, co bývalo naše, a muži, který býval můj, a teď uklízím červený kufřík z IKEA plný razítek, omalovánek a barevných papírků, který je v neskutečným bordelu. Ale kam se hrabe na moji hlavu.

Za sedm let se prý člověku vymění všechny buňky v těle. Byli jsme spolu patnáct let, známe se dvacet sedm. Buňky se nám vyměnily mockrát. Stihli jsme stvořit dva nové životy a sami jsme se stali jinými lidmi. A ta láska, co tam kdysi byla, se s těmi starými buňkami asi někam odrolila do špinavého prádla a odnesla jí Vltava, ve které jsme se tehdy poprvé líbali.

A teď máme nové buňky, nové byty, nové lásky, nové představy a já hrozně chci věřit, že se nám oběma podaří svlíkat kůži tak nějak bezbolestně. Chci doufat, že jsme si dali křídla, a že nás v tom rozletu nezabrzdí plexisklo tvrdé reality. Že naše plány zase nespolkne čistička odpadních vod. Že jsme spolu vyrostli, dospěli, milovali se a trápili se, a k něčemu to bylo. Že jsme snad teď jiní, ale oba lepší.

A že si to třeba někdy řekneme na pivu.