S blahosklonným úsměvem pohladila chlapci ježatou hlavičku. „Beníku, prosím Tě, nestrkej svojí sestřičku“
,,A pvoč?“ ozvala se růžová pruhovaná čepička.
„Protože jsi ještě malá, Lucinko, a Tvůj bratříček má větší sílu“ odpověděla a láskyplně pohladila pěstěnou rukou děvčátku zátylek něžně ho postrkujíc ve směru nákupu.
Přihlížím, tiše obdivujíc její mateřský nadhled, eleganci a vnitřní sílu.
„Mámííí, já chci angry birds!“ ozvalo se agresivním tónem mezi regály:
„Beníku, dnes již jsi svůj kousek čokolády měl, sám ses rozhodl, že si jí sníš už ráno!“ odpověděla konejšivým hlasem a jemně stiskla chlapci rameno, aby dodala výchovnou váhu svým slovům.
Rána. Kolem rozsypaného regálu s těstovinami se mihl růžový stín. Přidala do kroku a s omluvným úsměvem klidně lapila a odvlekla pištící děvčátko třímající rozlité pitíčko Jupík, které zanechalo dlouhou stopu.
„Lucinko, pokud se rozhodneš, že mi s nákupem nebudeš pomáhat, budeš mít ze sebe večer špatný pocit“ stále se usmívala a po očku pátrala po synkovi.
„A pvoč?“ ozvala se ulepená pusinka přesně ve chvíli, kdy se rozječely sirény magnetické branky, kterou proběhl čtyřletý delikvent s platem kindervajec.Zachovala klid a tichým skokem panteřice ulovila synka vysvětlujíc mu tlumeně: „Bene, chci abys věděl, že za své činy je každý zodpov….“ prudký řev za jejími zády a rána převrátivšího se kočárku. Poklekne k dceři a vysvětluje: “Lucinko, pokud se rozhodneš, že….“ „Mámí! Můžu si to rozbalit!?“ a do toho pisklavé „A pvoč? Tak pvóoooč?“ (Syn rozbaluje čokoládu, dcera mizí u lednic). „Beníku, prosím, mohl bys položit tu…“ Další rána. „Mámííííííí!“….
Sluníčkový úsměv profesionální matky v jedné milisekundě vystřídá tvrdý škleb se zaťatými pěstmi: „Držte už huby a stůjte tady smradi nebo Vám zmaluju ty p*dele, že se nepoznáte!“
V obchodě zavládne na několik sekund takové ticho, že je slyšet jak taje zmrzlina v košíku. Ticho rozčísne sopránek:
„A pvoč?“
…a můj nezadržitelný, ale opravdu chápavý smích.
