Masochistkou snadno a rychle

Existuje kategorie lidí (a obvykle jsou to ženy), které s gustem obětují své životy. Nemluvím o válečných hrdinkách ani bojovnicích za svobodu bručících v totalitních lágrech, ale o běžných ženách každodenní reality.

Taková obětavka, aniž by jí o to kdokoliv žádal, vstává ve čtyři hodiny, aby upekla kachnu a domácí houstičky, složila ručníky do tvaru labutí, vynesla kočičí záchod a bobky v kompostéru srovnala podle velikosti.
Tahle obětavá údernice ale netuší, že její manžel by si mnohem raději dal k obědu špagety, kdyby mu je servírovala usměvavá odpočatá manželka a ne uštvaná osoba v bezpohlavním úboru s natáčkou na ofině. Dětským nudlím je rovněž jedno, jestli se rozmáznou o sežvaněný nebo vyžehlený kapesník a od průměrné angorské kočky také nelze očekávat šťastné panáčkování.

Po obětavém výkonu většinou následuje okamžik, kdy tahle dobrovolná trpitelka očekává vděk. Vzhledem k tomu, že děti jsou od podstaty sobci, muži egoisti a kočky oboje, vděk se obvykle nedostaví nebo jsou ovace odbyty vlažným zabrbláním. Logicky pak nastává fáze zklamání, kterou vyjadřuje věta: „Tak já se obětuju a vy takhle!“. Tato fáze probíhá obvykle tiše a svědčí o ní pouze výraz Emila Zátopka v cíli maratonu na ženině tváři. Muži se svou rozlišovací schopností a děti se svou soustředěnou empatií nemají šanci tuto drobnost rozeznat. Proto mívají všichni, kromě dotyčné, oprávněný dojem, že je vše v naprostém pořádku. Někdy i padesát let.

Ve svém okolí jsem byla svědkem několika velkých třesků. Při takovém třesku se trpitelka po desítkách let tichého obětování náhle vymrští (onou poslední kapkou může být například drobek na koberci) a svému šokovanému okolí explozivně vyčte úplně všechno zpětně až do roku 1873. Nedávno takhle explodovala kamarádčina babička, která po 60 letech tiché a obětavé služby vystartovala na dědečka bez jakéhokoliv varování s vykosťovacím nožem, protože jí nepochválil štrůdl a před čtyřiceti lety měl pletky s nějakou rajdou z mléčného baru.

Po květnovém porodu druhého dítěte zjišťuji, že kvalita mého osobního života značně uvadá a i ze mě se chvílemi stává Zátopek u přebalovacího pultu nebo u sporáku. Manžela utrmáceného přece nebudu zatěžovat nakupováním, chudáček tříletý si přece nebude kazit dětství úklidem pokojíčku a nebohý kojenec přece potřebuje prso 24 hodin denně! Trpím jako Hus, obětuju se, ale nikdo mě za to, světe div se, nechválí.

„Utrmácený“ manžel běhá o víkendech ultramaratony, „chudáček“ synáček z přebytků energie lítá jako křeček v kolečku a demoluje interiér a „nebohý“ kojenec mě nenechá o samotě ani navštívit záchod. Všichni jsou rozežraní a šťastní a já vadnu, blednu, chřadnu a zvolna se dostávám do fáze „Tak já se obětuju a vy takhle!“.

Až moje kamarádka Lucka, sledujíc, jak s dítětem na prsu a kruhy pod očima visícíma z oličeje vytírám podlahu, vše shrne do jediné věty: „Komu tím prospěješ?“. A mně dojde, že se ze mě plíživě stává jedna z nich. Masochistek, ochotných obětovat veškerý svůj čas, energii, talent a ambice svým mužům a dětem. Rozhodla jsem se, že se to nesmí stát.

Jsem odhodlaná vyjevit svým blízkým všechny své potřeby stejně, jako je oni bez okolků vyjevují mně. Mám přece právo jíst, spát, sportovat a flákat se úplně stejné jako kdokoliv jiný. A jestli se domácnost zhroutí pod závojem bídy, hladu, špíny, moru a vší, bude to kolektivní vina.

A tak jsem začala zase sportovat, přihlásila jsem se na kurz obchodní angličtiny a nestydím se vrazit mimino manželovi a pomalu a důkladně si opilovat nehty. A výsledek? Nejen, že si té obrovské, závratné a turbulentní změny mého života  nikdo z nich ani nevšiml. Ale světe div se, ztráty na životech jsou nulové, hlad ani vši zatím také nemáme a Země se stále ještě nevychýlila ze své osy.
Jen já se jako Zátopek tvářím opravdu už jen při poklusu parkem.

Pro Ona DNES