V tomhle pokoji jsem spala před třiceti lety. Teď už nemám dudlík, zato mám zánět dutin. „Nezapomeň smrkat!“ probudila mě před chvílí babička stojící u mé postele s přídělem antibiotik, kakaem a strašně tlustým chlebem s medem. Nezapomeň smrkat?
To je jako „nezapomeň dýchat“, „než půjdeš spát, tak zavři oči a zhasni světlomet“ nebo „jeď vpravo“. Jak můžu asi zapomenout smrkat, když se moje hlava proměnila, slabší povahy odpustí, ve fontánu zelených nudlí? Nezměrný vděk za to, že mi babi hlídá malého teroristu, ve mně udusil touhu teleologicky polemizovat, poslušně jsem zatroubila do kapesníku a srkla si kakaa.
Soutěž o nejnenáviděnější radu vyhrálo suverénně „Obleč si nátělník“. Když je Vám patnáct a strašně moc chcete chodit do školy nahý nebo alespoň v nějaké ustřihnuté síti a bederní roušce, tak nátělník je opravdu to, co Váš outfit nutně potřebuje. Pamatuju se, jak jsem ho ze sebe rvala ve výtahu, abych už v metru cestou do školy mohla ukazovat pupek. Byla to mezi námi poslední chvíle, kdy jsem si to v tomhle životě mohla dovolit. Tedy do doby, než mi fatálně „nastydl spodek“, jak to nazývá rada starších, a já jsem pak musela nosit nejtrapnější bombarďáky a do nich vražený nátělník s jahodami, což Vás mezi mládeží naprosto diskvalifikuje! Pokoušela jsem se etablovat mezi třídní elitu alespoň pokoutným pokuřováním marihuany za rohem školy, ale byla jsem opakovaně odhalena a pranýřována rodinou, a to Vás smích přejde i po trávě.
Mezi nejoriginálnější rady rozhodně patří jedna, kterou mi telefonicky udělila zdejší babička, když jsem se svým nynějším mužem byla ve čtyřiadvaceti na návštěvě Děčína, a která doslova zní: „Nestrkej nikde hlavu do plotu!“. „Nemám strkat hlavu do plotu“, řekla jsem tehdy Zdeňkovi a oba jsme na sebe uprostřed lesů Českého Švýcarska zůstali nevěřícně koukat, než jsme vybuchli smíchy. Teprve nedávno jsem zjistila, že kdosi z „nepovedené větve naší rodiny“ kdysi dávno skutečně strčil v batolecím věku hlavu mezi laťky plotu a museli ho vysekat. Ano, i takovéto historky mohou radu starších inspirovat k tvorbě nových, neotřelých instrukcí, a to bez ohledu na to, že jste dospělý člověk se slušným IQ skóre.
S mým řidičákem se objevilo „jeď opatrně“ a zmíněné „jeď vpravo“ nebo „používej blinkry“. Před státnicemi opakovaně zaznělo „obleč se slušně“ a "musíš se tvářit, že to umíš" apod.
I Rada starších se ale někdy utne. Když jsem například jako teenager dorazila na návštěvu ke svému nejstaršímu dědovi, který už je v pánu, ve svých nových okulárech, děda prohlásil: „Proboha, co to máš na obličeji“ a tentokrát nemyslel akné. Brýle mi zabavil. Záhy se ale ukázalo, že se tím dioptrická vada paradoxně nevyřešila. Brýle se tak staly trpěnou součástí mého luzného zjevu.
Ale proč to všechno píšu. Po narození synka jsem si uvědomila, že jsem se stala součástí Rady starších a brzy mu budu udělovat rady jako „nesahej si na šulína, v obchodě se neprdí, vem si na rande to naslouchátko a nos nátělník!“. Budu ho ztrapňovat před přáteli, kazit mu radost ze života a kontrolovat ho. Budu mu klást všetečné dotazy, nutit ho se oblékat jako blbec, chodit brzo spát, jíst, zdravit a nepožívat drogy.
A všechno to budu dělat s vědomím své otravnosti a trapnosti a s malinkou jiskérkou naděje, že z něj vyroste zdravý, slušný, smrkající člověk, který nebude zfetovaný jezdit vlevo s hlavou mezi laťkami plotu.
