Máloco vzruší člověka na mateřské tak, jako sleva. Proto jsem se včera nadšeně vydala na obvyklou tour po nákupním centru avizujícím šokující zlevnění všeho.
Neb naší lednici pohltila prázdnota a opuštěné okurky začal požírat chundelatý povlak penicilínu, proběhla jsem hned několika krámy. Můj hon za výhodnou koupí měl být završen návštěvou nejmenovaného obchodního řetězce. Cítila jsem se ale jako návštěva poněkud nezvaná.
Uznávám, že do prodejny jsem vjela naložená jako žebřiňák. Můj roční synek sedící na recyklovaném hajzlpapíru vykukoval z hromady výhodných plen a nadšeně tloukl kusem zlevněného parmazánu o novou rohožku do předsíně za pouhých 59 Kč. Cupitala jsem za padesátikilovým kočárem s košem v jedné ruce a výhodným balením Nutrilonu v druhé pohánějíc kočár údery břicha. Nákupní košík se za pomoci mé brady, jazyka, gravitace a ochotných spolukupujících brzy naplnil základními potravinami a nákup byl úspěšně završen. Dostrkala jsem naše komické sousoší k pokladně. Obsah košíku jsem řádně proclila a zaplatila, a pak to začalo.
„A co ten zbytek?“ zeptala se mě pokladní a namátkou ukázala na dítě požírající houbičku na nádobí.
„Zbytek je z drogerie, z druhý drogerie, lékárny a vinotéky“ odvětila jsem vzorně.
„A hlásila jste to?“ zvedla obočí pokladní a v jejím hlase bylo slyšet inkviziční vzrušení.
„Komu?“ zeptala jsem se a rozhlédla se po prodejně, zda jsem nepřehlédla pultík označený NAHLAŠOVNA VEŠKERÉHO MAJETKU ZDE.
„No mně!“ obočí vylétlo ještě výš, až se dotklo svatozáře nejdůležitější osoby v prodejně.
„A to Vám mám jako hlásit, že mám troje pleny, balení deseti rolí hajzlpapíru trojvrstvého, Nutrilon tři kusy, mejdlíčko zelené….“pokračovala jsem ve výčtu.
„Musíte nahlásit všechno, co máte při vjezdu do prodejny!“ řeklo obočí.
„To vyplývá z čeho prosím?“ ozval se ve mně advokátní čertík.
„To prostě tak je!“ odvětila madam za pokladnou a spokojeně se opřela.
Tahle odpověď mě vytáčela už jako batole a obvykle při ní ztrácím veškerou schovívavost!
„Nebudu Vám tady hlásit sto padesát položek, které mám v kočárku. Od všeho mám účtenky od jiných prodejců“ odvětila jsem nekompromisně a měla se k odchodu.
„Účtenky Vás nezachrání!“ odvětila úkosně žena za pultem a významně dodala směrem k pokukujícímu pracovníkovi ostrahy: „Nenahlásila nákup!“ V duchu jsem si položila otázku, co tedy může zákazníka zachránit, když ne účtenky.
"Muž zákona" mi zastoupil cestu a evidentně vzrušen svou domnělou pravomocí se mi začal hrabat v kočárku. Syn se smál, já ne.
„Z jaké pravomoci mi prohlížíte kočár, prosím?“ zeptala jsem se šokovaně a bylo mi odpovězeno, že z pravomoci „ostrahy“ a že kdo nekrade, tak nemá důvod se bránit osobní prohlídce.
„Mohu Vás tedy prošacovat?“ odvětila jsem a ve frontě za mnou někdo vyprskl smíchy.
Následná diskuze naštěstí proběhla pouze verbálně, i když jsem se obávala, že svou svobodu pohybu a právo vlastnit majetek budu muset hájit v pěstním souboji. Do vychladnutí emocí nebo výměny personálu teď můžu už jenom k Albertovi. Tam mám zatím renomé solidního zákazníka. I když se spáchání trestného činu neprokázalo, je ze mě sprostá podezřelá.
Ještě musím dodat, že když jsem po shora popsané grotesce doma vykládala kočárek, ovanula mě vlna zlomyslného smíchu. Synek držel v ručičce balení pletených sýrových copánků, které jsem teda rozhodně neplatila.
