Zlaté české ručičky! Kam se sakra poděly?

Čím dál tím víc se utvrzuju v přesvědčení, že řemeslo má svůj zlatý věk už dávno za sebou. A nebo jen přitahuju největší patlaly mezi manuálně pracujícím lidem?

Jelikož jsme si s manželem první bydlení pořídili ještě za studií, a tedy s nahým zadkem (myšleno obrazně), rekonstrukce bytu kompletně zdevastovaného partou nepřizpůsobivých obyvatel probíhala na vlastní pěst za občasné asistence asimilovaného ukrajince Ivana.

Váňa to uměl s pneumatickým kladivem tak, že v paneláku zboural nejen naši příčku, ale málem i byt o patro níž. Zároveň na naší vybourané toaletě pozapomněl ucpat odpadní rouru a odkráčel na pivo do hospody U drsnejch. Pod námi bydlí slušná rodina, která se vášnivě realizuje v interiéru. Kompletní rekonstrukci svého bytu zakončili nevkusnou plastickou omítkou precizně nanášenou malým štětečkem, která vyschla přesně ve chvíli, kdy se jim po stropě poloviny bytu rozlily splašky ze sedmi pater nad námi. Zkázu dokonala ohromná prasklina vinoucí se mezi fekálním stropem napříč obývákem v místě, kde o patro výš stávala příčka.

Sousedi, neznalí ukrajinských reálií, se naivně domáhali pojistného plnění z Ivanovy pojistky proti škodám. Když se ukázalo, že Váňa nemá ani zdravotní pojištění, sehrála jsem trapnou scénku ve své pojišťovně, předvádějíc, jak jsem vlastníma rukama bourala pneumatickým kladivem zeď. Herečka jsem mizerná, a tak se likvidátor alespoň srdečně zasmál.

Když jsme splatili nutnou rekonstrukci sousedům, rozhoupali jsme se k inovaci elektrických rozvodů. Bolševik totiž vybavil třípokojový panelákový být třemi zásuvkami, z nichž z jedné lítaly jiskry. Když se dostavil elektrikář Prachařík, zalitovala jsem, že jsem vyhodila slzný sprej.

„Víte, já jsem schizofrenik!“ šeptal mi důvěrně ze štaflí s oběma rukama v otevřeném elektrickém obvodu.

Prachařík se dostavoval na minutu přesně, měl však drobný problém. Rozlišovat den a noc. Když jsme se poprvé domlouvali na půl pátou, netušila jsem, že se dostaví před ranním kuropěním a táhlým zvoněním vzbudí celé patro.

„Pane Prachařík, vždyť je noc!“ zařvala jsem do mluvítka domovního zvonku. Ze sluchátka se ozval zmatený chechot a dusot podrážek.

O dvanáct hodin později to zkusil znovu, jakoby nic. Po táhlém vrtání zasněžil panelovým prachem celý byt, slavnostně zapojil nově vzniklý kabelový obvod a v kuchyni hlasitě vybouchly dva spotřebiče včetně trouby s novou sklokeramickou deskou. Po této epizodě pan Prachařík slezl ze štaflí a přátelsky navrhl ukončení spolupráce se slovy „Tak tady mi to taky nepůjde!“.

Když jsme byli opět elektrifikovaní, vytekla nám pračka. Manžel se pokoušel těsnění spravit, čímž ho definitivně zlikvidoval. Samozřejmě dva týdny po uplynutí záruční lhůty a tři týdny před mým porodem. Budila jsem se hrůzou, že těsnění toho mého bubnu povolí dříve, než někdo opraví těsnění bubnu mojí pračky. Opravář praček se dostavil tři čtvrtě hodiny před půlnocí a pivním dechem mi drze oznámil, že jede o čtyři hodiny později, protože bydlím (slušně parafrázováno) na periferii. Namítla jsem, že do centra Prahy je to osm minut metrem. Vrávoravě mávl rukou, prsknul pyskem a opřel se o pračku. „Jó paninko, to bude drahý!“ oznámil po zběžném ohledání.

„Vždyť je to jenom těsnění!“ zvolala jsem s rukou na svém obřím pupku a vznesla zoufalý dotaz, jak dlouho že to bude trvat. Slíbil, že bude jednat rychle.

Nakonec jsem kvůli němu přenášela. No uznejte, že porodit dítě do bytu s nefungující pračkou prostě nejde. Když mi za tři neděle radostně zavolal se slovy „Tak co? Furt dva v jednom?!“, myslela jsem, že si najmu vraha opravářů praček, ale pár hodin po opravě pračky jsem s úlevou začala rodit.

Sérii manuálních analfabetů završil truhlář Zahrádka. Měl za úkol uříznout čtyři prkýnka a zhotovit z nich dveřní prahy. Ukázalo se, že se přecenil. Tři ze čtyř prahů, které po týdnu kutění přivezl, byly o několik centimetrů kratší. Co Vám mám povídat, sebevědomí mu to nezvedlo. Z předsíně se ozývalo sebelítostné brblání: „Já jsem takovej blbec, že vůbec nechápu, že si mě někdo najme!“ A já s ním naprosto souhlasím.

Když ale někdy v kočárku uspávám synka přejížděním přes křivé prahy, říkám si, že dám prcka na řemeslo. Bude hvězda! Laťka je totiž zoufale nízko.