Několikrát v životě jsem předstírala, že rozumím vážné hudbě. Dělá se to tak, že si ve foyer Rudolfina nebo Státní opery koupíte program, kterým pak listujete a ostentativně dáváte najevo, že Vás informace v něm obsažené ani v nejmenším nepřekvapují.
Především nedoporučuji divit se hlasitě osobě autora nebo se vysmívat příjmení světoznámého tenora, které se rýmuje se sprostým slovem. Během představení je pak vhodné poklepávat prsty do opěradla v rytmu hudby tak, aby to vypadalo, že víte, jaký hudební part přijde. U opery je pak dobré nechat se chvílemi jako unést a otevírat ústa (italsky) simultánně s pěvcem. Pozor, oba způsoby vyžadují slušnou míru hudební intuice. Zvláště začátečníkům nedoporučuji pouštět se do náročnějších gest. I spokojené pokyvování hlavou vypadá dobře. Tleskejte a vstávejte vždy, až když tleská nebo vstává někdo jiný (kdo vypadá seriózně). Na závěr je vhodné namísto „bylo to pěkné“ poznamenat „byla to zdařilá adaptace“, a když si troufnete, tak „byla to zatím nejzdařilejší adaptace“.
V neposlední řadě prosím pozor na mužské alty. Před pár lety jsem se octla na barokní opeře v hradních zahradách. Nóbl akce pro skutečné hudební gurmány. Ovívala jsem se zkušeně programem ve druhé řadě v sametových šatech a předstírala vše výše uvedené. Na scénu nastoupil barokně vyšňořený muž s pérem na hlavě a výraznými zdravíčky, nadechl se a z jeho hrdla vyšlo táhlé vysoké C. Obecenstvo uznale vzdechlo jako jeden muž a mně vyhrkly do očí slzy. Smíchy. Kousla jsem se do rtu a nafoukla tváře jako ropucha. Pěvec vydal vysoké D a péro na hlavě se mu zachvělo. Vykulila jsem oči. Dis. Ze zadních řad se ozval spontánní potlesk a paní vedle mě se v tranzu chytla za vlastní hrdlo. Vysoké E, až se mu zatřáslo fiží na krku. A to už bylo moc! Vyprskla jsem hlasitým řehotem a zlomila se v pase. Lidi se otáčeli a pěvec nervózně přešlápl. Během záchvatu jsem dokonce bezostyšně zabodla ukazováček pěvcovým směrem. Řehtala jsem se ještě na schodech v doprovodu personálu. Pro nehudebníky dodávám, že vysoké E ze mě vyšlo naposledy v první třídě v horních partech písně Čechy krásné, Čechy mé.
A co dělat, když Vás to vážně nebaví? Vyberte si v orchestřišti nějaký nesmyslný nástroj a pečlivě ho sledujte. Vtipný bývá triangl nebo buben. Nezřídka se takový hudebník vymrští z poklidného limbu na pouhých pár sekund během celé árie. Na regionálním jevišti jsem zažila i případ, kdy dotyčný svou jedinou milisekundu potencionální slávy regulérně zaspal a při jeho pozdním úderu do bubnu nadskočila polovina orchestřiště i sálu. Tomu říkám pech.
A proč Vám to všechno píšu? Protože teď jsem žena s bubnem já. Středem pozornosti, přesto však jaksi na okraji scény. Vilné pohledy mužů vystřídal uctivý odstup. Klienti neprudí a zdvořile vyčkávají deadlinů v obavě, abych neporodila dříve, než zplodím jejich smlouvu. Ženy vysílají signály solidarity. A ve vzduchu visí očekávání, že brzo zmobilizuju všechny své síly a celému světu ukážu, co se skrývá v mém bubnu!
Vzhledem k tomu, že mě dnes ráno akutní houser donutil po letech vyloudit vysoké E, hádám, že svou slavnou bubnovou premiéru si opravdu vychutnám. Nechci planě slibovat, ale tuším, že při ní vyloudím i vyšší tóny :)
