Konec gentlemanů aneb Dveřmi do oka, holí do zad

Včera jsem dostala hroznou ránu dveřmi do obličeje, takže mi promiňte případnou pomatenost smyslů. Tento článek je oslavou gentlemanství, obžalobou hulvátů a především zdůvodněním, proč si za to my ženy můžeme samy.

Před vchodem do školy postával hlouček lidí. Měla jsem plné ruce práce. Diplomové práce. Těch materiálů jsou stovky stran a ruce jen dvě. Kafe jedno. Spolužák na druhé straně dveří se stejným počtem rukou a žádnou kávou podržel těžké lítací dveře blondýnce přede mnou. Prošla s nafrněným výrazem. Já jsem se usmála a miniaturními krůčky cupitala k lítačkám, bryndajíc kávu a šustíc obrovským papírovým stohem. Přesně na prahu dveří mě dotyčný sjel pohledem a usoudil, že mám situaci pod kontrolou. Pustil dveře. Jak jsem vám tak seděla na zadku s kávou na prsou a zasněžená pobryndanými listy papíru, napadlo mě, že si za to vlastně můžeme samy.

Už dávno nežijeme v době, kdy muž spatřil ženský kotníček a byla ruka v rukávě. Podívejte se na nás, jsme emancipované, vzdělané, chodíme na box a brousíme parkety. Jsme silné a máme ostré lokty. Zaplaťpánbůh! Jsme také vulgární a frivolní. Bohužel. Muži byli automaticky galantní pouze do té doby, dokud ženy byly něžné a slabé.

Já teda jsem něžná a slabá. Hlavně na vysokých botičkách. Jsem padací typ. I v teniskách mě musí můj nebohý přítel každou chvíli seškrabávat z chodníku. A teď si to představte na vysokých štanglích. V létě jsem ve stanici I.P.Pavlova vypadla z tramvaje č. 10. Po hlavě. Venku stojící muž mě reflexivně chytil do náruče. Oba jsme řvali úlekem. Když jsme dokřičeli, postavil mě na zem a odjel. Byl to gentleman, jeden z posledních.

V zimě mi ve frontě na vlek upadla rukavice. Ohnula jsem se pro ní a ztratila rovnováhu. Moje lyže se v husté frontě rozjely kamsi směrem k vleku, načež se po 5 m překřížily a já jsem zahučela mezi natěsnané lidi a pár nešťastníků strhla s sebou.

Někdo mi špičkou lyže nakopnul kostrč. Nade mnou stál prošedivělý muž a shlížel dolů. Natáhla jsem k němu ruku bez rukavice a omluvně se zaculila. Praštil mě hůlkou Salomon do ramene a pak ještě dvakrát do zad. „Ty krávo, krávo, krávo…“ (v nadávkách nebyl příliš invenční) „Nauč se lyžovat!“ Řekla jsem mu, že se má naučit nadávat!

No, a pak se v tom vyznejte. Asi měsíc po „krávě krávě“ mi na plese na Žofíně cizí muž vytrhl z ruky kabát a začal couvat. Bleskurychle jsem přiskočila a o kabát se s ním začala tahat. Než jsem toho kriminálníka stihla osočit z pokusu o loupež, vypadlo z něj, že se mi pouze pokoušel pomoct a byl ten tam.

Ženy si odvykly galantnosti přijímat. V Americe pochválí muž kolegyni blůzu a druhý den je nezaměstnaný v kriminále za sexuální obtěžování. Je to absurdní. A víte, co je ještě absurdnější? Americké feministky se údajně cítí diskriminovány tím, že nemají penis, a nemohou tudíž močit ve stoje. Vymyslely proto takové korýtko, které si emancipovaná žena při močení vloží pod sebe a může vesele čůrat do mušle a psát písmena do sněhu.

A tak se muži bojí držet dveře a ženy padají na zadek. Z mužů se stávají hulváti a ženy se obírají o jednu z mála výhod svého něžného a slabého ženství. No, a já pořád věřím, že ve vás, mužích, ten gentleman někde dřímá a budete mě sbírat, chytat a zachraňovat a já se na vás za to budu hezky usmívat, i když čůrám vsedě.