Krabi, krabičky a kachny

Jakmile se na jaře přehoupnou teploty přes dvacítku, začnu nesnášet městskou hromadnou dopravu.  

Každoročně jsem totiž touto dobou nucena čelit všudypřítomným reklamám na plavky a minišortky visící na nezletilých Lolitách, o jejichž opálené gazelí nohy při čekání na autobus musím opírat svá dolíkovatá stehna barvy eidamu. Letos u toho tlačím kočárek, který mým farmářským bio tvarům poskytuje určité alibi.

Nicméně, jak prcek začíná halekat první slova, doba hájení pomalu uplynula, a já se rozhodla zatočit s těhotenskými špeky dřív, než mého syna nějaký dobrák naučí slovo „tlustoprd“. Částečně k tomu přispěl i můj muž, ambiciózní to triatlonista, který nejprve tiše pozoroval, jak ulamuju poslední kus z tabulky čokolády a jak se potom snažím nenápadně ukrýt prázdný obal. Z obýváku se pak ozval chvějící se hlas „Viď, že z tebe nebude žok?“. Po nezbytné přednášce na téma „náročnost těhotenství a raného mateřství“ a „pozitivní vliv čokolády na prevenci depresí“ jsem se hystericky rozbrečela, usedla k počítači a zhrzeně objednala krabičkovou dietu. V návalu emocí samozřejmě nejdrsnější program, kde denní kalorický příjem přibližně odpovídá kalorické hodnotě vzduchu přede dveřmi masny.

V očekávání brutálního půstu jsem se následující den věnovala obžerství a preventivnímu výkrmu. Když si ale manžel pročetl krabičkový jídelníček vylepený na lednici, neodvážil se cokoliv komentovat. První krabičky mi měl doručit pracovník firmy hned další den mezi 6 a 8 ráno.

Ulehla jsem v příjemném očekávání. Ve 4:30 ráno mě vzbudilo pištění telefonu doprovázené řevem mého syna. Venku padalo cosi mezi vodou a ledem, a když jsem s čírem na hlavě v košili se žirafou konečně vyběhla na parkoviště, dostala jsem od kouřícího adolescenta kromě krabiček poučení o tom, že nejsem jediná tlustoprdka v Praze.

Po tomto magickém setkání jsem nechala neprodleně vyrobit kopii klíče od vchodových dveří. Hned následující kuropění jsem donutila oprsklého poslíčka, aby mi krabičky tiše pokládal za dveře od bytu a volal pouze v případě epidemie salmonely!

Ať už Vám webové stránky tvrdí cokoliv, krabičková dieta je založena na hladomoru. Ta moje obsahovala přesně tolik kalorií, abych zvládala dýchat a mrkat. Během několika dnů Vám dojde, že ona „kulajda“ v jídelníčku, na kterou se těšíte už od pondělka, je půlka brambory zalitá lžící omáčky z nelidsky odtučněných surovin, a že sýrová rolka k svačině není ani sýrová ani rolka, ale zlomyslná psychologická hra sadistického kuchaře, který se při přípravě jídelníčku musí zalykat smíchem. Zkuste pak naládovat prskající batole plnotučným jogurtem s piškoty, manžela steakem s hranolkami a pak se jít do rohu v hladových halucinacích pokorně šťourat do 50g okurkového salátu.

Když se navíc po několika dnech brutálního hladomoru ručička váhy nevychýlila ani o deko, dočetla jsem se na stránkách své dietní společnosti, že účinek diety je podmíněn aktivním sportem. To mi připadalo jako normální podvod! Rozhodla jsem se nicméně posílit svou účast na strolleringu.

Strollering je cvičení pro matky s kočárky využívající zejména principu kolektivního zostuzení. Sama matka s kočárkem by se ve veřejném parku sotva odvážila imitovat kachnu a kolébat se za kočárkem s podsazeným zadkem nebo houpavě couvat s kočárem předstírajíc, že je krab.

Ve skupině deseti žen se stejné počínání jeví jako neškodná zábava, ačkoliv i tak se nás občas někdo pokouší vyfotit.

Na váhu jsem se postavila až po třech týdnech poctivého aktivního půstu, a to až poté, kdy mi při mytí nádobí synek stáhl džíny, které se ještě nedávno musely zapínat při výdechu v jogínské pozici. Bilance je jasná, každé z pěti kil mě stálo přesně 1.000 Kč. To si potom rozmyslíte, jestli si dáte po měsíci hladomoru k večeři krabí tyčinky nebo kachnu. Já měla jasno, pro tu voňavou a křehkou mi ke Žlutému drakovi uznale skočil manžel.