Na drátě

Dnes mám narozeniny. Dostala jsem mobil. Dotykový. Já, dosavadní technicky retardovaná majitelka telefonu pro seniory! Nevěřili byste, co člověk za 28 let nastřádá kontaktů. Při jejich přepisování do nového stroje jsem dnes velkou část z nich omylem prozvonila, a to včetně vedoucího rigorózní práce a firmy na plastová okna.

Následkem mého ustavičného prozvánění se několik přátel dokonce rozhoupalo popřát mi vše nejlepší. Patrně v podezření, že sedím v depresi na zemi v prázdném bytě a prozváněním si vynucuju narozeninovou pozornost.

Dotykový mobil je pekelný vynález. Za necelých 8 hodin mě přivedl na samý pokraj psychózy. Během přepisování kontaktů mi volalo šest různých neznámých čísel. Několik jsem jich obratně poslala do hlasové schránky, jedno jsem přepojila na hasiče a na jedno číslo jsem poslala hýbající se obrázek myši. Tak doufám, že to nebylo nic pracovního. O samovolném zapnutí mikrofonu při hovoru v autobuse snad nemá smysl podrobně pojednávat. O tom, co dělala kamarádka Eva včera v noci, už ví půlka Prahy. Telefony obecně jsou často zdrojem nedorozumění, stresu a vrcholně trapných chvil. Prarodiče se kupříkladu už 40 let kamarádí s německým párem. „Manfred und Rita“ volají každého 24. prosince v 18:00. Děda umí slovo der Paragraph, babička umí slovesa schmecken, schicken a schlafen, já jsem skončila u lekce 4 „Ute jede na dovolenou“. Naši němečtí přátelé umí pouze podstatné jméno „mléko“. Česko-německá družba mých prarodičů je tedy založena spíše na pantomimě. Dovedete si tedy představit, jaká panika zavládne každý rok při štědrovečerní večeři, když začne babiččin mobil vyzvánět s německou předvolbou na displeji. Telefonování pantomimu z principu vylučuje. A tak telefon, z něhož se ozývá plynulá němčina, koluje z ruky do ruky jako horký brambor, divoce gestikulujeme a občas někdo z nás náhle osvícen do mikrofonu vyhrkne „Weihnachten“, někdy i „Tannenbaum“. Hovor s „Manfrédem und Ritou“ je každoroční komunikační fiasko, ale patří k našemu Vánočnímu folklóru.

Další kapitolou jsou smsky psané ve stavu společenské podrouženosti. Vzhledem ke svým zkušenostem bych velmi ocenila mobilní aplikaci „Opice“. Mobil by během večera sám analyzoval pot na dlaních svého majitele a při dosažení 2 promile by se telefon automaticky zablokoval. Zůstala by jen čísla na taxíky, policii a hasiče. Kontakty na klienty, rodiče a partnera by se blokovaly již po první skleničce.

V osmnácti mě hysterická máti pustila na jakousi oslavu pouze pod podmínkou, že budu celý večer držet v jedné ruce odjištěný slzný sprej, v druhé ruce mobil a o půlnoci budu zpět. Ve čtyři ráno jsem pak v restauraci Mexiko na rozostřeném displeji vyťukala jen čtyři písmena. Mojí na smrt vyděšené mámě sedící celou noc v obýváku přišla k ránu sms s textem: „MAMI!“ Mám pocit, že mi to ještě neodpustila. V žebříčku top 10 rodičovských smsek pak jednoznačně vede zpráva: „Okamžitě si zapni mobil, Renato!“

To moje babička je technicky velmi zdatná dáma, miniaturní písmenka na displeji však vyžadují zrak sokolí. A tak mi přesně vloni došla narozeninová smska: „HODNĚ ŠTĚSTÍ, BLBE!“ Až po delším přemítání jsem pochopila, že oslovení bude zkomolený podpis „bábi“. 

O pracovních telefonních přehmatech bych mohla napsat román. Před časem jsem pracovala v telemarketingu. Otravovala jsem lidi po telefonu a nutila jim různé produkty. Velmi emotivní brigáda to byla. Lidé se mi svěřovali, plakali, smáli se se mnou, během čehož jsem jim obvykle stihla prodat motorový olej nebo HBO. Vzpomínám na jeden pěkný telefonický dialog. Vytáčím číslo. Na druhé straně drátu se ozve cvaknutí a roztomilý šišlavý sopránek „Plošim?“. Usměju se a kamarádsky povídám: „“Nazdááááár, máš doma maminku?“ Do ucha mi zapiští tentýž, ne už tak milý sopránek: „Maminka už je čtyřicet let na pravdě bóží!“.

Jo, telefony jsou vážně fajn věc! Je to ale pořád jen ďáblova krabička na baterky, která umí skvěle fabulovat, lhát a zkreslovat. Tak se v novém roce dotýkejme méně displeje a více svých bližních. Méně ťukejme do klávesnice a více na dveře. A hodně štěstí, lidi :-).

Pro Ona DNES leden 2012