Zoufalá ČÁST IV.

Probudila jsem se v půl dvanácté s vlkodavem v posteli a v hlavě mi řádila ostrá bolest. Žaludek na vodě, boty a šaty po celém bytě. V hlavě mi kromě bolesti vrtal intenzivní pocit, že toho člověka musím nutně alespoň jednou vidět a zároveň stejně intenzivní přesvědčení, že se mi bude vyhýbat.

Nedělní dopoledne proběhlo ve znamení procházky v dešti a blátě. Hyperaktivní chlupatou bestii, která byla ještě před pár minutami roztomilým vlkodavím štěňátkem, neuvěřitelně nadchla lepkavá hmota pod jeho nohama a periodicky se v ní po celou procházku válel a skákal mi na záda. V pauzách mezi odháněním ohromné bahnité koule jsem přihlouple pozorovala své nohy brodící se v bahnitých kalužích a usmívala se tak tupě, že by ani největší škarohlíd neměl pochyb o tom, že jsem absolutně, totálně a bezvýchodně zamilovaná.

Ze sladkobolného tranzu mě vytrhlo zvonění mobilu. Neznámé číslo.

„Ano, Zoufalá!“ zvedla jsem telefon asertivně.

„Petr, ahoj. Lucko, prosímtě potřebuju pomoc, potřebuju abys mi poslala nějaké peníze. Jsem totálně v hajzlu!“ chrlil ze sebe ten zpropadený zmetek a třásl se mu hlas, jako kdyby mu na hlavu mířila kulometem thajská ozbrojená jednotka.

„Proboha, co se stalo?“ překřikovala jsem mohutný déšť, který se strhl nad mojí hlavou.

„Marika je ve špitále se salmonelou. Okradli nás, sebrali nám i boty. Jediný, co tady funguje jsou pošty. Potřebuju, abys mi na poštu poslala nějaké peníze. Asi 40.000 na špitál a letenky!“ fňukal do telefonu a ve mně kupodivu převládal soucit nad pocitem zadostiučinění s čirou zlomyslností.

„40.000 nemám! Volal jsi Vašim?“ nechala jsem toho bídníka chvíli koupat v nejistotě.

„Naši jsou v Londýně, nedá se jim vůbec dovolat! Najdi v mým starým pase kartu, mám tam kreditku, je tam cca 70, PIN je 4321. Ten pas je v práci. Lucko prosím, já Tě fakt potřebuju. Nenechej mě v tom! Prosím.“ Zakvílel, než se spojení přerušilo.  

Vydala jsem se domů a promoklé štěně jakoby vycítilo můj šok z předchozího telefonátu se za mnou táhlo jako zpráskanej pes.

Záznamník hlásil šest vzkazů. Dva od matky, že jí volal Petr a chce mě o něco poprosit, dva od Kamily, že jí volal Petr a solidárně mu práskla s telefonem, jeden od Petra, který rekapituloval to, co mi zahučel venku do telefonu a jeden od Lukáše, který pravil:

„Dobré ráno, královno flámu. Chci Ti poděkovat za krásný večer, moc rád bych ho někdy zopakoval.“ Jak z románu Danielle Steal!

Při žehlení kostýmu jsem se tetelila blahem a trochu nervozitou nad nadcházejícím týdnem, který sliboval, že bude vše, jen ne stereotypní. První den po dovolené v práci, promyšlené rozdmýchávání romantického vztahu s přitažlivým psychiatrem, vyhledání kreditní karty grázla, který mě opustil.

Večer jsem nad sklenkou vína podebatovala s Kamilou a shodli jsme se na tom, že Lukášovi v žádném případě nesmím zavolat dřív než v polovině týdne.

Třicet sekund po Kamilině odchodu jsem vytáčela Lukášovo číslo a žaludek se mi svíral nedočkavostí při každém zazvonění. Záznamník. Sakra. Práskla jsem telefonem a vytočila Milana, šéfa nad všechny chápavého.

„Čest práci!“ zvedl mi telefon můj zaměstnavatel a zatvrzelý volič pravice. „Kdy se zapojíš do pracovního procesu?“

„Milane trochu jsem se sebrala, přijdu zítra, ale ráno si musím ještě něco zařídit!“ zašvitořila jsem trochu podlézavě a Milan nadšeně zahulákal:

„Výborně, bez tebe se mi firma hroutí pod nohama! Jsi nadšeně očekávána, má pravá ruko!“

Milan je třída!

Ráno jsem se vypravila do Petrovy firmy. Bez vlkodava, zato se strachem, že potkám Petrovu šéfovou, které jsem před týdnem podala Petrovo špinavé prádlo v igelitce.

Slečna na recepci mě poznala bezpečně, dvojznačně se usmívala a nabyla jsem dojmu, že během mé cesty k výtahům zahájila telefonickou palbu, aby varovala kancelář, do které jsem měla namířeno.

„Dobrý den, my už se známe!“ sjela mě bystrým zrakem Petrova šéfová a obočí vytažené opakovaným liftinkem proklatě vysoko vyskočilo na jejím čele ještě výš.

„Ano, Zoufalá, dobrý den. Petra s Marikou přepadl thajský zlodějský gang a úplavice!“ nahlásila jsem lehce zlomyslně paní Pokorné a vysvětlila celou situaci.

„No hlavně, že nám sem nenesete další spodní prádlo!“ neodpustila si liftingová královna a v jejím obličeji zbaveného mimiky důkladnými plastickými operacemi jsem zahlédla špetku ženských sympatií.

Hrabala jsem se Petrovi ve stole a záda mi propalovalo množství očí jeho kolegů a kolegyň. Nedojedené jablko, přeplněné ořezávátko, obálka s fotografiemi. Nedalo mi to. Fotky nahé Mariky ve vlnách a opalujícího se Petra z října loňského roku. Po zádech mi přeběhl mráz. Petrova týdenní služební cesta! Haha. Obálku s fotkami jsem sebemrskačsky ztopila do kabelky společně s platební kartou, která se válela mezi počmáranými kancelářskými lejstry.

Vypochodovala jsem z kanceláře jako opařená a bradou mi cukal počínající záchvat pláče. Jak dlouho to trvalo? Před proskleným palácem mně naprosto ovládly emoce. Propukla jsem v usedavý pláč a v ruce třímala fotografie dvou chechtajících se parchantů kdesi v Pacifiku. Muselo to být v době, kdy jsem ležela sama doma se zánětem ledvin. Petr mi telefonoval každý den přesně třicet sekund. Byl chladný a já to přičítala náročné služební cestě.

„Já jsem TAK blbá! Vybuchla jsem na lavičce nahlas a kolemjdoucí pár se potutelně rozesmál.

„Tak blbá!“ vyprskla jsem nahlas ještě u bankomatu, který mi vysypal pořádný štos bankovek.

V bance mi úřednice u přepážky „hotovostní transakce“ podala kapesník. „Převést“ „Do Thajska, sem“ podala jsem hodné paní usmrkanou obálku s penězi a lísteček s číslem jakési poštovní úschovy.

„Nějakou zprávu pro příjemce?“ zeptala se ta dobrá nic netušící duše.

Když jsem té milé dámě diktovala čtvrtý vulgarismus, upozornila mě tiše, že řádek ve formuláři má jen omezený počet kolonek.

U východu z banky houpal šťastný mladý pár dvojčata ve velikém kočáru, takže z otočných dveří jsem vyplula v dalším nekontrolovatelném záchvatu sebelítostivého pláče. Před vchodem jsem to smrkajíc napálila přímo do vlastní matky. Super.

„Proboha, jak to vypadáš!“ zakřičela tak nahlas, že se otočila polovina Národní třídy.

„To je fuk mami!“ zahuhlala jsem do kapesníku a otočila se k odchodu.

Pronásledovala mě až ke vchodu do mé kanceláře.

„Mami! Dneska ne!“ zakřičela jsem na ni už trochu nepříčetně uprostřed jejího monologu o tom, jak mi utekl i kocour, natož chlap!“

Milan udělal kafe a já se pustila do faktur. Práce šlechtí. Pracovala jsem tak urputně, že se mi místy vykouřila z hlavy fotografie proklatě krásné nahé Mariky.

Ve čtyři volal Lukáš.

„Zníš smutně!“ prohlásil po hned po mém pozdravu.

„To je na dlouho!“ řekla jsem trochu smutně a trochu tajemně a pak jsme si povídali o sobotě a o dalších sobotách a na tu první následující mě pozval do sauny a já řekla ano dřív než jsem si stihla uvědomit, že nemám plavky, ale zato mám špeky.

„Pomoc! Za týden potřebuju shodit sto padesát kilo!“ zařvala jsem Kamile do telefonu.

„Tyjo, řekl Ti, že je pedofil?“ vyštěkla Kamila bleskově.

„Něco horšího, jdeme do sauny. V sobotu!“

„Hm, tak na to už si prsa nenalepíš!“ potěšila mě Kamča a já začala přemýšlet, jak se z brutálního druhého rande vykroutit.

Pracovní den uběhl jako po másle. Večer jsme si s Drobečkem pustili Tanec s vlky, já koukala na Kostnera, Drobeček na vlka a v zájmu zdaru sobotního sanování jsem do sebe natlačila pět červených paprik, bambusové výhonky, tři kuličky cizrny a o pět hodin později v záchvatu vlčího hladu tajně jogurtovou Milku. Všechno, co sníte po tmě se nepočítá.

Úterý. Do soboty daleko a na druhou stranu lesa ještě dál. Vyběhla jsem po svítání ve svých stařičkých teniskách. Aerosmith mi udávali rytmus a Drobeček mě ohromnými nemotornými skoky přešťastně obíhal ve velikých kruzích. Sedm kilometru mi zmizelo za patami jako nic a když jsem se v chladném ránu protahovala na lavičce před domem, prostupovalo mnou intenzivní štěstí. Inu čokoláda a běh jsou dva způsoby, jak dosáhnout absolutního štěstí. K tomu třetímu se asi jen tak nedostanu, pomyslela jsem si, když jsem vybíhala schody k bytu.

Musím začít zase sportovat! Petr byl zpropadený lenoch a já vedle něj krněla a tloustla!

„A hloupla!“ upozornila mě Kamila, když jsem jí vyprávěla o svém božském běhu za rozbřesku!

„Tak tak!“ přitakala jsem sebekriticky. „Konec se sebelítostí. Od teď jsem superžena! Sport, distingovaná elegance, nadhled a především nedostupnost“ prohlásila jsem a Kamilu to zjevně pobavilo.

Můj plán na obrodu těla i ducha se vyvíjel slibně. Do práce jsem dorazila v bílém kostýmu s vyčesanými vlasy. Milan uznale pokynul hlavou a řekl:

„Z toho kouká novej chlap!“

Ve středu dorazila smska od Petra. „Díky za peníze, promiň, jestli jsem Ti ublížil! Udělal jsem hroznou chybu.“ Zřejmě mu nějaká Thajka přeslabikovala zprávu pro příjemce.

Ve čtvrtek dorazila orchidej v květináči a já věděla, že je od Lukáše.

V pátek jsem byla jako na trní. Ani naprosto šílená pracovní hyperaktivita mě nemohla uchránit před nervy drásajícím očekáváním sobotního večera.

A pak najednou byla sobota a já proplétala jeho vlhké prsty se svými v horké páře. Skočili jsme na to pod sprchou. Saunu Lukáš pronajal jen pro nás dva a já se modlila, aby v hotelovém fitnescentru, jehož byla sauna součástí, neměli z „bezpečnostních důvodů“ nainstalované kamery. Být zamilovaná je energeticky hrozně náročné. V neděli jsme podnikli osmikilometrový běh s Drobečkem po lese, který se stal několikanásobně svědkem naší vášnivé aktivity. Štěkal a vůbec se mu to nelíbilo.

Po víkendu s Lukášem jsem se cítila asi o pět kilo lehčí a v neděli večer jsem zjistila, že jsem samým opojením absolutně zapomněla jíst. Zaboha jsem si nemohla vzpomenout na jediné jídlo, které jsem snědla od pátku, tedy kromě okoralé půlky rohlíku, který jsem zhltla v sobotu v noci. „Super, ještě pár víkendú a bude ze mě Cindy Crawford!“ pomyslela jsem si a oddala se spánku, ve kterém se mísily představy se vzpomínkami, které po dlouhé době zcela vyřadily zlosyna Petra.

A tři týdny uběhly a byl první máj a my jsme se s lahví vína procházeli po Stromovce. A pátého května jsme protančili noc v Lucerně a řekli si, že se milujeme. Osmého května jsme byli v opeře a dvanáctého jsme měli odjíždět na tři dny na divadelní festival kamsi na Moravu.

Byla jsem proklatě hubená a proklatě šťastná.

A pak přišel ten pátek jedenáctého před odjezdem. „Slečna Zoufalá má v hale návštěvu! Opakuji! Slečna Zoufalá má v hale návštěvu!“ vtipkoval Milan u mého kancelářského stolu a hlasem zdařile imitoval prodavačku v hypermarketu.

„Super!“ vyskočila jsem z křesla a bleskurychle si začala zasypávat pudrem upocený noc. Lukáš se od včerejšího rána neozval, a protože jsem se zuby nehty bránila stíhacím manévrům, ač mi to rvalo nervy, vydržela jsem mu nezavolat. „Určitě přinese kytku!“ usmála jsem se a napustila věštecky vodu do sklenice. Patřičně napudrovaná vyrazila s poněkud předimenzovaným  odérem parfému po schodech do haly.

Lukáš nikde!

„Slečna Lucie?“ ozvalo se bezprostředně za mými zády.

„Ano“ usmála jsem se na hezkou paní trochu zklamaně.

„Mohly bychom si promluvit?“ řekla prosebně, aniž by se představila a já začala chápat, že nepůjde o pracovní záležitost.

„Jistě,“ pokývla jsem rukou směrem k zasedací místnosti a trochu zmateně se vydala za tajemnou návštěvou.

„Víte!“ usmála se a dokonalými zuby se kousla do rtu, „my máme s manželem volné manželství! Víte, o čem mluvím, že ano?“ hodila po mně trochu rozpačitý pohled.

„Vím,“usmála jsem se na tu bláznivou ženskou a marně přemýšlela, zda je to kamarádka mojí matky nebo nějaká pošahaná Milanova klientka.

„Já proti tomu jako takovému nic nemám, sama mám známosti!“ pokračovala dáma a nervózně si rozepnula a zapnula stříbrným nehtem velkou náušnici, „ale myslím, že to manželovi poněkud přerostlo přes hlavu! Vrací se pozdě, zanedbává děti! Pochopte, tady je už ve hře víc než jen vaše zábava slečno“ podívala se mi prudce do očí, až mi po zádech přeběhl mráz.

„Moje zábava?“ usmála jsem se shovívavě na tu pošahanou ženskou a začala mě jímat úzkost z vlastní zmatenosti.

„Podívejte se, dělejte si, co chcete, ale berete dětem tátu!“

To byla poslední kapka!

„O co tady jde?“ vyštěkla jsem na madam poněkud hrubě tónem, který mě samotnou překvapil.

„Jde o to, že Lukáše už s dětmi prakticky nevidíme. Pořád je s Vámi někde na tahu a zanedbává vlastní rodinu. Já jsem, milá slečno, hodně tolerantní, ale čeho je moc, toho je příliš!“

Zalapala jsem po dechu.

„Vy říkáte, že jste…Vy jste Lukášova…žena!? Vyhrkla jsem takřka společně s první slzou, která mi stekla po tváři k bradě.

„On Vám o mě neřekl?“ zeptala se překvapeně a afektovaně se kousla do rtu. „Mně o vás řekl hned na začátku, musíte být skvělá, hodně o Vás mluví. O těch před vámi tolik nemluvil. Nechcete přijít na večeři? Jistě chápete, že na víkend bude Lukáš doma s dětmi..“

Plakala jsem už zcela nepokrytě a z nosu mi teklo jako z konve.

Když mi madam Cynická začala bez jakýchkoliv skrupulí líčit, jak by bylo milé, kdybych se zúčastnila jakéhosi víkendového mejdanu manželů Cynických a jejich přátel, zvedl se mi žaludek.

Na záchodové míse jsem strávila polovinu odpoledne.

Když mě našel Milan, předkláněla jsem se do umyvadla a po obličeji mi stékaly černé pruhy řasenky.

„V kanceláři Ti zvoní mobil jako o závod!“ poplácal mě Milan soucitně po ramenou. „Nebul, hajzlů je na světě jako vší. Do hlavy se Ti dostanou snadno, ale dostat je ven už je horší!“ prohlásil Milan tónem indiánského stařešiny a světaznale pokýval hlavou.

Odvedl mě do zasedací místnosti a přinesl mi kabelku, mobil a lampu slivovice. Pět nepřijatých hovorů od Lukáše.

„Kopni to do sebe a mazej domů!“ prohlásil nekompromisně a zavřel dveře.

A tak jsem šla a usedavě brečela nad bídou tohohle světa a nad tou vlastní. Pochodovala jsem ulicí jako němá barikáda a narážela rameny do lidí, kteří se na mě valili ze všech stran. Hučelo mi v uchu a z očí se mi valily provazy slz.

Přede dveřmi bytu ležel papírek a kopretina.

„Miluju Tě!“

Jenom Petr ví, že mám kopretiny nejradši.

[the end]