Zoufalá ČÁST I. (letní povídka z červené knihovny :)

„Jmenuji se Lucie Zoufalá a jsem alkoholik“ vyprskla jsem zhrzeně a zapotácela se před zpoceným zrcadlem. Na dně flašky Ryzlinku zbylo vína na jednu polévkovou lžíci a mně se parádně motala škeble.

Připlácla jsem dlaň na svojí ztrhanou tvář v zrcadle a poslední, co jsem slyšela před pádem na dlaždice byla moje vlastní slova:

„Si táhni! Si táhni odkud jsi přišel!“

Ráno nepatřilo k těm nejpříjemnějším. Když se probudíte schoulená na záchodové předložce s prázdnou flaškou vína v ruce hodinu po začátku své pracovní doby, je Vám jasné, že Vás nečeká prosluněný den. Vzbudil mě Drobek, čtyřměsíční štěně vlkodava. JEHO štěně vlkodava! Oblizoval mojí odulou tvář jako hořká vzpomínka na včerejší rozchod s jeho nevěrným páníčkem.

„Tak to vidíš Drobku!“ pohladila jsem obrovskou štěněčí hlavu „Páníček se vykašlal na Tebe i na mě!“. Štěně se mi ostrými jehličkami zubů něžně zakouslo do obočí.

Něco mi říkalo: vstaň a choď. Opřela jsem se ze všech sil o záchodovou mísu a při pohledu do zrcadla zařvala úlekem. Dívala se na mě Lucie Zoufalá za dvacet let. Včerejší večerní líčení, které nesplnilo svůj účel, se na mém obličeji posunulo o dva centimetry níž, než bylo jeho obvyklé místo. Zaručeně voděodolná řasenka stékala v dlouhých pruzích po mých zsinalých tvářích, kruhy pod očima by mi zaručily stálé sympatie smečky medvědů panda a absolutně neslíbatelnou rtěnku sejmul jedním mocným olíznutím Drobek. Jedním slovem tragédie!

Vypotácela jsem se z koupelny, ale nebylo mi souzeno stát na svých nohách. Hned na parketách v předsíni mi podjela noha a já přistála za ohromného zadunění na zádech přímo v louži, kterou pravděpodobně vyprodukoval během nočních hodin ten štěněčí bídák. Původce loužičky měl z mého uklouznutí ohromnou radost a vzápětí mi přistál celou svou vahou na břiše a důkladně mi jazykem odlíčil rozpatlaný obličej. V kuchyni jsem našla na zemi JEHO svetr, na kterém se v noci evidentně válelo páníčkem opuštěné štěně. „Petr, Petr, zůstal po něm svetr!“ vrčela jsem a Drobek mě s nakloněnou hlavou zmateně pozoroval.

Dopotácela jsem se k telefonu a vytočila číslo na Milana, mého chápavého šéfa. Milan je mírumilovný skoro šedesátiletý advokát, kterému kdysi někdo ve srandě řekl, že je podobný Georgi Clooneymu a pro Milana se tahle věta stala zcela zásadní oporou v bouřlivém středním věku. Dělám mu asistentku a jsme v podstatě přátelé. V telefonu to zahučelo a ozval se srdceryvný Milanův vzdech.

„Ano Lucie?“, zafuněl a mně bylo jasné, že se tenhle prošedivělý lev salónů s tou dvacetiletou blondýnou poněkud přecenil.

„Milane, mně je hrozně zle, já mám asi chřipku nebo něco tak něco. Dneska nedorazím.“

Chvíle ticha! „Mno, tak si odpočiň. Volal mi Petr, že má o tebe strach. Vem si na pár dní volno.“

Bezva! Fakt úžasný! Tak pan Spasitel včera skutečně nelenil. Po práci dorazil, začal se beze slova pakovat, pohádat se se mnou, opustit mě i štěně, vzbudit celý barák, obvolat společné přátele a známé včetně mého šéfa a upozornit je na mou potenciální labilitu. Jo, Petr je opravdu chlapák!

Natáhla jsem si přes hlavu mikinu, popadla odpadkový koš, rajče, vodítko a zbytek své lidské důstojnosti a zapískala na Drobka. Pískat v kocovině je mimochodem jeden ze způsobů, jak si přivodit mozkovou křeč. Štěně se rozběhlo ke dveřím a taktak, že mi nepodrazilo nohy. Vyběhli jsme z paneláku jako namydlený blesk. Drobek vesele poskakoval po trávníku a já lomcovala s víkem popelnice před domem, nejraději bych se tam ve svém stavu vyhodila sama, ale skončili v něm naštěstí jen odpadky.

Zakousla jsem se do rajčete a pozorovala bezstarostné štěně vrčící na pařez. Rajče vyprsklo a vyteklo na ošklivou venčící mikinu. Přicucla jsem se zoufale na skvrnu přesně ve chvíli, kdy mi výhled na psa zastínila čísi postava.

„Nazdar! Jak Ti je?“ ozval se Petrův hlas. No to snad není možný! On si jde ještě zatancovat na mé mrtvole!

„Je mi fajn, v pohodě! Fakt“ zahlásila jsem s pohledem upřeným na odpadkový koš ve své ruce a rajčetem na mikině. Pokud mu včera při pohledu na mě bylo alespoň trochu líto, že opouští takovou krasavici, dnes se mu při pohledu na mě muselo rozhodně ulevit, že to má za sebou.

„Co chceš?“, usykla jsem nevrle a rukou se pokoušela rozmotat cucek vlasů na čele.

„Přišel jsem se nějak kultivovaně rozloučit, odlítáme za dva dny s Marikou do Thajska!“ pronesl spokojeně a tak trochu sadisticky mimochodem.

„Fajn, tak si vemte černý uhlí!“, ucukla jsem jeho plánovanému objetí a vyběhla schody. „Drobku!“, zařvala jsem pološíleně na nezvěstné štěně.

Petr na mě nechápavě koukal, než utrousil: „Lucko, to se stává. Já už jsem prostě s Tebou nebyl šťastnej. Bylo to pořád takový stejný. S Marikou je to úplně jiný. Pojď to vyřešit kultivovaně. Mám u Tebe ještě foťák a nabíječku.“

„A vlkodava!“ doplnila jsem kousavě a k Petrovi se jako na povel přihnalo zpoza rohu obrovské štěně a obtisklo mu nadšeně zabahněné pazoury o džíny.

Zapískala jsem na Drobka i přes to, že pískot mi v mozku rozezvučel všechny temné tóny kocoviny a štěně se vrhlo do útrob panelákové chodby. „Počkej tady, ty věci Ti přinesu!“

Petr stihl digitální zrcadlovce padající z pátého patra uskočit na poslední chvíli. Zůstal stát u rozsypaného torza foťáku, dárku za dvě výplaty, a na rameni mu přistála nabíječka Samsung. Vzhlédl rozzuřeně vzhůru, jakoby očekával plachtícího vlkodava. Zabouchli jsme s Drobečkem za tím bídákem balkónové dveře, za kterými ještě dlouho zněly páníčkovy nadávky.

Rozchod skutečně efektní. Pohár trpkosti vypit do poslední kapky. U filmu Jih proti Severu jsme s Drobkem sežrali dvě tabulky čokolády, Drobek vyloudil čtvereček, zbytek zvládla panička. Bylo mi zle, bolel mě žaludek, bolel mě celý člověk, bolela mě snad i krev. A ze všeho nejvíc mě bolelo srdce, a to tak, že Scarlet O´Harová je proti mě flegmatický necita. Jak mi to mohl ten hajzl udělat? Po šesti letech společného života. Líbily se mu dlouhovlásky, nechala jsem si narůst dlouhé vlasy. Chtěl hrát tenis, koupila jsem si raketu. Chtěl skočit bunjee-jumping, skočila jsem taky. Dokonce i ten jeho pitomej seriál jsem sledovala s ním. A on potom přijde, sebere vyžehlené košile a prohlásí: „Miláčku, já už s tebou nejsem šťastnej! Mám Mariku, Marika má nohy až sem a ňadra dmoucí a jenom s ní já můžu bejt šťastnej! Sedm let v háji! Chlap se začne nudit, přejde mu přes cestu nějaká vymaštěná sukně a frnk“ blábolila jsem a brečela Drobečkovi do kožichu šedého a drsného jako realita.   

Vzbudilo nás kokrhání mobilního telefonu. „Ahoj, tady Tvoje stará opuštěná matka!“

„Nazdar mami,“ zavrčela jsem depresivně, ale mamince můj zjevný sebevražedný tón naprosto unikl.

„To je venku hezky, jak to, že nejste s Petrem na procházce?“ zajímala se máti a mně poprvé došlo, že teď už budu na procházky chodit tak maximálně s baskervilem.

„Mami, Petr se se mnou včera rozešel a odjíždí do Thajska s nějakou slepicí!“ odartikulovala jsem matce po slabikách svou osobní tragédii.

„No tak půjdete zítra, zítra je taky den!“ zareagovala briskně máti a pustila se do líčení nejnovějšího drbu z maloměsta. Matka obvykle neposlouchá! Žije ve svém světě plném umělých přátelství a kožešin. Brebentící telefon jsem po několika minutách odložila na komodu a znechuceně odešla do koupelny následována zatím nejvěrnějším chlapem mého života, který měl bohužel štěněčí podobu.

- - -

A byla středa. Slunce mi cynicky svítilo do pokoje a venku hrály děti Krvavé koleno.  „Změnu, zásadní změnu to chce!“ masírovala jsem si svůj skoro třicetiletý obličej před zrcadlem a z rádia zpívala Lucie Bílá depresivní song zkušené stárnoucí ženy.

„A na vokurkách loňskejch se tiše kalí lák, a bude na něm plíseň, pojď, necháme to tak.“

S kulmou u hlavy zpívám s ní.

A najednou běžím s vlkodavem v patách ke kadeřnictví „Marta“. Kadeřnice Marta se při pohledu na mě doslova zlomila úlekem v kolenou.

„Panebože, on Tě někdo zbil!?“ vykřikla spontánně při pohledu na moje prokousnuté obočí. „Ne, kousnul mě z lásky tady Drobek!“ ukázala jsem na štěně.

Marta hodila zrak po Drobkovi, který za agresivního vrčení okousával nohu židle a tiše poznamenala: “Z lásky!“

Za hodinu už jsem si to vykračovala ze salónu lehčí o půl metru vlasů a krásnější o dvojbarevný blond melír. Byli jsme teď s vlkodavem stylově naprosto dokonalý pár a vřele doufám, že ti dva páni, které jsme cestou potkali, se otočili za paničkou.

Příchodem domů ze mě všechen optimismus vyprchal jako mávnutím proutku. Viděla jsem ho všude. Společná fotka nad gaučem z Mont Blancu, křivě přibitá polička na koření, špinavé spodní prádlo v proutěném koši vedle pračky. Posledně jmenované mě skutečně zaujalo. Zajímalo by mě, jakou selekcí jeho mozek vyřadil z věcí hodných odnesení právě vlkodava a špinavé trenýrky.

„Drobka už jsem adoptovala, ale prádlo mu bídákovi prát nebudu!“, zamumlala jsem a zpod police vytáhla průhlednou igelitovou tašku. Naládovala jsem jí smradlavými ponožkami, špinavými trenýrkami a sepranými slipy k prasknutí. Nikdy jsem si neuvědomila, kolik takový průměrný muž vyprodukuje za svůj pobyt v bytě bordelu. Celý ten „vrchol sprostoty“ jsem uvázala do úhledného balíku a kula pomstu, dokud byla žhavá.

Po meditaci nad kávou a drobném zaváhání v podobě hysterického záchvatu sebelítostného pláče jsem ze sebe udělala krasavici, které na světě není rovno. Pečlivě nalíčené kouřové oči ostře kontrastovaly s krátkým mikádem. Hluboko ve skříni se vynořil sukňový kostýmek, který jsem si nikdy nedovolila pro jeho zjevnou koketnost vzít do práce. Dojem byl dokonalý. Uvnitř pomstychtivá mrcha, zvenku pomstychtivá sexy mrcha.

Drobek jen nevěřícně kroutil hlavou, když jsem mu kolem krku uvázala červený šátek Dolce a Gabbana, za který dal před pár lety Petr určitě celé jmění. S igelitkou plnou slipů v jedné ruce a vlkodavem s obojkem Dolce a Gabbana jsem v metru působila zjevný rozruch.

[to be continued]