Na cestě (pokus o psychologickou povídku)

Baculatý hrnek s lógrem vytvořil na parapetu panelákového balkonu pátý olympijský kruh a v černé hmotě na dně zasyčela cigareta. Druhá od rána a dvě stě třicátá osmá ode dne, kdy definitivně přestala kouřit.  

Ve vzduchu načichlém charakteristickou vůní začínajícího léta létaly alergeny polétavých pylů a tlusté těžké noty. Molové akordy jakési nevkusné operní árie se po skupinách prodíraly tenkou škvírou pootevřeného okna v sousedství.

Zívla, labužnicky se protáhla a mokré "kokosové" vlasy jí zastudily mezi lopatkami, jak zaklonila hlavu. Byl den jako vlašský ryzlink. Pátek. První pátek v měsíci, třináctý pátek bez něj. Zakopla o práh balkónu a bolestivě se chytla za pulzující palec. Klela jako on, když si hrál před Vánoci na dlaždiče a červenou spárovačkou propojoval velké šedé dlaždice, po kterých teď s palcem v hrsti skákala směr koupelna.

 „Ta spárovačka je nějaká toxická nebo co“ řekl a prohlížel si ohnivé dlaně očima, které si promnul dřív než mu stihla přečíst varování na obalu. Oslepeného červenou žiravinou ho pak vezla do Motola, aby z něj pak v den jejich dvouletého výročí celý večer páchnoucím ředidlem seškrabávala stopy špatně smíchané spárovací hmoty.

Usmála se před zrcadlem a zatahala se ze za šňůrky pruhovaných kalhotek, které jí pro jejich antikvariátní starobu neustále padaly z boků. Nerada se vzdávala starých věcí, které měla ráda.

„Go to create some values!“ broukla si a s ukazováčkem namířeným do trapně modré ložnice se vydala po stopách své jediné reprezentativní sukně, která byla osvědčeným úborem přinášejícím štěstí v soudní síni. „Late, too late!“ cedila mezi zuby s dikcí rodilého mluvčího, když hekticky žehlila pruhovanou vestu, kterou on tak nesnášel pro její komisní upjatost.

Neměla pojem o čase. V bytě totiž vládla časová anarchie. Mikrovlnná trouba svéhlavě ukazovala zimní čas v Japonsku s neznámou odchylkou, na dvd přehrávači blikalo namísto hodin už několik měsíců ďábelské 666 a v zeleném pokoji obráceném na západ se čas navždy zastavil. Nerada chodila do jeho pokoje. Při pohledu na prázdný stůl jí naplňovala úzkost a zlost. Kalendář s lednovým obrazem zasněžených Krkonoš se vlnil v průvanu a plácal sebou o brčálovou zeď.

 „Energie, barva energie!“ křičel nadšeně a s křiklavě zelenou šmouhou na bradě a na zdi vytvářel válečkem podivné nejednotné vlny.

Zatřásla vlhkou hlavou a práskla za sebou dveřmi do nenáviděného pokoje. Nesnášela tyhle flashbacky. Čekal jí soud o náhradu škody. Žalovaný hajzl non plus ultra. Poslední, čím by se teď měla rozptylovat, byly flashbacky. Sentiment, pche! Vzpomínky na něj byly neobyčejně plastické, trojrozměrné a přicházely s každou sebevzdálenější asociací. Měla na něj vztek.
V soudní síni bylo k padnutí. Právní zástupce protistrany se vymykal normě jak z hlediska své obdivuhodné obezity tak arogance. Zřetelně cítila, jak jí po páteři skrz krajky podprsenky stékají pramínky chladného potu.

Měl jí rád zpocenou po běhu. Často na ní čekával, když dobíhala svoji trasu. Nesnášela ho za to, protože při běhu odhazovala všechny ženské zbraně, kterými ho tak ráda pokoušela. Byla jen ona, les, měkké dopady jejích pat do jehličí. Intimní radost ze samoty a čistoty. Žádný make-up, parfém, podpatky. Čekával na ní a líbal jí na mokrý krk.

„Máte k tomu něco?“ podíval se na ní soudce znuděnýma očima obstarožního baseta. Pohlédla letmo do lavice určené pro veřejnost. „Mám pokyn od klientky nepřistupovat na dohodu, rozhodnutí o nároku ponechám na uvážení soudu!“ pronesla mechanicky. Odročeno na neurčito. Až naprší a uschne! Svižnost a flexibilita české justice jí nestačila už několik let neustále překvapovat. Dlouho jí trvalo, než pochopila, že spravedlnost je jen okřídlené slovo, které dávno ztratilo svůj původní význam.

„Prosím tě, to není žaloba, to je scénář telenovely!“ smál se s plnou pusou chleba s tvarohem od kuchyňského stolu, když mu hrdě četla svůj první žalobní návrh. „Vážený soud nechť laskavě přihlédne ku smyslu zákonné úpravy“, parodoval s dikcí pohřebního zřízence její slova načež vyvalil oči, vyprskl smíchy a po kuchyňském stole se rozletěly tvarohové drobky.

Trvalo jí takřka dva roky, než se naučila oddělovat svou vášeň pro spravedlnost a svou práci. Dlouho jí pak trvalo, než pochopila, že jako absolventka práv není prodlouženou rukou spravedlnosti a její politické a petiční angažmá v kdejakém protestu za svobodu a demokracii všeho a všech nepřinese nic jiného než její jméno v dalším seznamu.

Přezdíval jí „odbojový zadák“ pro její odbojovou činnost proti všemu bezpráví. Na demonstracích se držela vzadu. Když mu ale vášnivě vysvětlovala další mediální zločinnou kauzu a rukama máchala kolem hlavy, cukaly mu koutky úst.

Autobus jí ujel před nosem. Na chodníku před supermarketem seděl ošklivý zrzavý pes. Kříženec lišky a medvěda s bodláky kolem chlupatého krku a tlapek. Dívala se na něj s tlustým spisem na prsou a nasávala nikotin, dehet a řadu dalších zplodin, které jí tentokrát měly připravit o plodnost. Ze dvora justičního areálu za jejími zády doléhaly k autobusové stávce útržkovité sekvence manželské hádky. “… obyčejnej chudák, udržet ženskou … si kompenzuješ malý ego, nebo snad malý ... “ z dálky doléhající dialog přehlušovalo jemné bzučení vos a L. bylo upřímně líto, že neslyší víc.

„Haf“ řekl zrzavý pes, a podíval se na ní chytrýma očima plnýma ospalků. „Haf!“ dodal potom hluboce a pohodlně si sedl na paty. „Ten je tady už druhej den pani, už tady byli esenbáci!“ máchala holí čiperná osmdesátnice třímajíc v druhé ruce rozteklý větrník. L. slyšela dost, obešla amplitudu máchající hole a psa odvázala. Následoval nerovný boj s lítou zvěří, která byla schopná vyvinout valivý odpor jako parní válec.

Seděla v obýváku a dívala se na veliké lehce zapáchající zvíře, které trhalo na kusy jeho tenisku. Byla to poslední věc, která po něm zůstala ve společném bytě. "Budeš třeba Kalousek!" pojmenovala zvíře podle ministra financí, který zrovna na obrazovce vedl moudré řeči o alokaci veřejných prostředků, aniž by se zamyslela nad tím, jak bude na psa volat. A pak spolu spali na gauči a s hlavou položenou na teplý vzdouvající se bok psa ve spánku reflexivně tiskla v dlani zrzavou zacuchanou srst. 

"Mirku" zakřičela na oblak prachu vířící se za zrzavými tlapami utíkajícího Kalouska a zlomila se v pase v záchvatu smíchu, když si uvědomila, že pes má po ministrovi financí nejen příjmení, ale i jméno. Vtipné.

Vybavila si jeho úsměv s koutky stočenými do jemného oblouku s vystrčenou bradou a zvlhly jí oči.

Zaklepala hlavou a rozeběhla se ve směru, odkud se ozýval křik. Psisko běhalo po dětském hřišti a s vyplazeným jazykem poráželo batolata jako kuželky. Rozhodla se postavit situaci čelem, přeskočila malý plůtek a zasypala psí zadek řadou dobře mířených plácnutí vodítkem. Flegmatický výraz ve tváři zrzavého škůdce jí rozesmál.

"Jak se jmenuje?" chtěla vědět čtyřletá holčička s modrou obručí.

"Miroslav Kalousek" odpověděla L. s vážnou tváří a její oči se na vteřinu setkaly se spikleneckým pohledem psa.

To ráno nebylo v ničem zvláštní. Vzduch chutnal jako alžírská káva a jí voněly chladné mokré vlasy obligátně po kokosu. Seděla na balkonovém parapetu a na rám dveří jí nepříjemně tlačil do stehen.

Vyfoukla kouř ranní cigarety přímo do jeho rozesmátého obličeje v horolezecké helmě, který se na ní smál z displeje mobilního telefonu. Dívala se na něj každé ráno. Chtěla mu psát, ale foukala mu místo toho každé ráno kouř do tváře. Kalousek zhluboka oddychoval na plesnivé balkonové rohoži a zadní packy mu cukaly v běhu za snovou kořistí. Vedle psí hlavy leželo torzo jeho tenisky a L. si mechanicky začala balit příruční zavazadlo. Některá rozhodnutí musí uzrát.

Mátový čaj v termosce ji v baťohu na zádech šplouchal do kroku. Přeskakovala hroudy na polní cestě a dvakrát pohladila vysokou trávu v neobdělaném poli, z něhož se v pravidelných periodách vynořoval zrzavý čumák s vyplazeným jazykem.

"Vítr vane pouští..." hrával jí na piáno a při přehmatech mlátil do černých kláves jako Beethoven s rozcuchanými vlasy v obličeji.

"Jedu za ním" řekla do telefonu Kamile tak pragmatickým tónem, až se kamarádka na druhém konci drátu vyděsila.

"Nejezdi tam, Lucko! Nech to být!" slyšela jakoby vzdáleně ze sluchátka. "Vrať se, přijdu, opijeme se, jo?". Kamilina empatie byla obdivuhodná.

L. v parném dni toužila po tom válet na jazyku led s chutí whisky, jako tenkrát, když jí v baru poprvé políbil. Naskočila jí tehdy po celém těle husí kůže a ona věděla, že to není náhoda. Musí tam jet. Musí se mu postavit face to face. Věděla, že tahle cesta bude cíl.

V Dobřekovicích přeskočil Kalousek polorozpadlý plot a ulovil slepici. Kdákající leghornka plácala křídly do zrzavého čumáku a vydávala zoufalý kdákot, když s ní psí obluda mizela v nedalekém lesíku.

Pohladila branku pokrytou tlustou vrstvou rzi a nehtem samovolně odloupla kousek zeleného nátěru. Vstoupila rozvážně mezi zahradní tújky. Ve vzduchu voněl lipový květ a hnůj, kombinace čichových vjemů vyvolávající silný pocit národní sounáležitosti. Usmála se své čichové analýze.

Šla pomalu. Přes podrážky vietnamských kecek cítila malé bílé ostré kamínky úzké cestičky. Cítila, jak se jí zmocňuje panika. Zastavila se a dýchala jako sedm tibeťanů najednou. Jeho obrázek na displeji. Delete. Poslední tři kroky. Na malé cedulce stálo stříbrnými písmeny Petr Sedláček. Husí kůže po těle. Vnitřní nervový třas. Ruce v pěst. Za zády se ozval hlasitý řev a plácání křídel. Kalousek se přiřítil a s vyděšenou slepicí v hubě udělal mezi tújemi několik okruhů. Pár vesnických babek se pokřižovalo. Uřícený nadšený pes proběhl tam a zpět rozvrzanou brankou, zabrzdil bočním smykem u jejích nohou a na zem něžně položil skákající opelichanou slepici, která se hystericky rozutíkala ke kostelíčku.

Na chvíli jí zacukaly koutky nad komičností scény, ale z očí se překvapivě vyhrnuly dlouho zadržované slzy. Proudy slz. Plakala dlouho a hlasitě. Pak začalo poprchávat. Zapálila si třesoucí se rukou cigaretu a na jeho tvář na kamenné mramorové desce rodinné hrobky vyfoukla prudký kruhový oblak dýmu. Byla to poslední cigareta v jejím životě.