Sezóna v pekle
I když spokojeně žiju ve lži, mám několik neomylných tukových indikátorů. Jakmile Vás kupříkladu začnou chválit babičky, je zle. Dokud na mě moje kyprá bábi už od branky haleká „Holka, ty ale vypadáš špatně!“ vím, že je všechno v naprostém pořádku.
V květnu mě ale babička místo lamentování zálibně poplácala po buclatých tvářičkách, pronesla, že je vidět, že mi nová práce svědčí, a k večeru kromě kachničky se zelím přinesla svoje obrovské brokátové šaty z let, kdy jsem nebyla na světe ani já ani moje matka, se slovy „Zkus si to!“. Bábi ťala do tučného.
Oproti minulým letům jsem se rozhodla udělat výjimku a neřešit tuto nemilou záležitost hladomorem. Vsadila jsem na sportovní strunu. Ne na dlouho. Když mi sympatický ortoped koncem června kroutil buclatým kolínkem, otázal se: “A kolik běháte?“ „Třicet, teda spíš čtyřicet“ odvětila jsem a v koleni hlasitě vrzlo a prasklo. „Měsíčně?“ „Týdně“.
Doktorovi zaskočilo. „No, ehm, a ….,“ volil slova „Vy máte nějakou redukční….stravu?“ zeptal se a hypnotizoval rozpačitě nemocniční židli s podvyživenou zdravotní sestrou. „A to zas já si tu svíčkovou se šesti dám!“ smála jsem se. Doktor se nesmál. Obratně se rozpovídal o kloubech, přičemž patnáctkrát použil slovo „zátěž“! Dívala jsem se nechápavě. Rachitická zdravotní sestra mi pak ochotně vysvětlila, jak se cítí koleno, když do něj dupe těžká váha.
Rozhodla jsem se po manažersku diverzifikovat riziko selhání pohybového aparátu a koupila jsem si odporné plavky v celku, gumovou čepici, plavecké brýle a kolo vyzbrojila novými plášti. Vyjela jsem na kole do práce. Pod Barandovem mě pak lovil se sedřenou nohou z rigolu vetchý dědeček. Rozbahněný lesní krpál na silničních pláštích jsem zdolala po hlavě. Plavání šlo ale hladce. Celkem. Odhlédnu-li tedy od toho, že s gumovou čepicí na hlavě vypadáte jako reklama na prezervativ.
Abych zabila tři mouchy jednou ranou, přihlásila jsem se na triatlon. Když jsem na břehu rybníka v Sudoměřicích zabíjela úderem o stehno jednu mouchu už třetí ranou, měla jsem chuť servat ze sebe závodní číslo a vypařit se do místní hospůdky. Na startu plavecké části závodu panoval chaos. Řvoucí děti pobíhaly po hrázi obecního rybníka a přenášely barevné nafukovací předměty, vesničani okouněli a několik závodníků štelovalo kola a rozmísťovalo běžecké náčiní po břehu. Postavila jsem na břeh své běžecké boty patami k vodě, a jak se tak protahuji, zřetelně cítím množící se pohledy z davu vesnických fanoušků.
Zjistila jsem, že v davu čumilů jsem jediný člověk s číslem na hrudi.
„Kde je start?“chytla jsem hystericky nejbližšího dědu za loket.
„Jó děvče! To musíš oběhnout rybník!“ vycenil na mě dva zubní solitéry a ukázal prstem na druhou stranu rybníka, která se hemžila protahujícími se plavci.
„To nestíháš oběhnout, kočenko, už máš jen tři minuty do startu!“ volal za mnou děda, ale to už jsem pádlovala rukama o sto šest.
Když jsem chroptíc a plivajíc vodu míjela lodičku, mohl si pán se startovním praporem v loďce ukroutit krk. Sotva jsem se vysápala na břeh mezi startující, ozval se startovní výstřel a dav v plavkách mě strhl zpátky do vody. Na břehu mě čekala jedna rozkopnutá teniska. V nedalekém roští jsem našla druhou. Měla jazyk vyplazený jako já. V mokrých nohách obalených bahnitým sajrajtem jsem bleskově utáhla tkaničky a vyběhla ke kolu. Naskočila jsem na něj v běhu a v pelotonu cyklistů elegantně vytočila první zatáčku. Síla v nohách, euforie a vítr ve vlasech. Mokré plavky příjemně chladily v parném dni a já vydupávala první kopce a předjížděla závodníky po dvojicích. Ve třetím kopečku jsem ucítila na pravé noze prudký tah a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, tkanička od boty několikrát obtočila řetěz a já přistála i s kolem na asfaltu. V mžiku mě předjelo několik osvalených vrchařů, deset ženských v kategorii žena-matka a než jsem se vymotala zpátky na kolo, minulo mě dokonce obézní dítě na jakési rozkládačce.
Závěr cyklistické etapy jsem věnovala nadějím, že mě čeká zlatý hřeb triatlonu, běh, v němž to všem natřu. Na centrální louku plnou fandících místních jsem dojela smykem. Místo plánovaného elegantního seskoku a sprintu k lesíku se mi ale okamžitě po kontaktu se zemí podlomily nohy. Zjistila jsem, že nemůžu chodit, natož běžet. S rukou v kříži jsem se odbelhala k prvnímu fáborku v mlází mimo oči davu a sedla si na pařez. Svalová paralýza po chvíli povolila a já jsem indiánským během odbelhala i poslední etapu. Cílová rovinka patřila mému napínavému duelu s desetiletým chlapečkem. Sebeúcta v háji.
A tak jsem to cestou ze Sudoměřického triatlonu vzala přes obchůdek se zdravou stravou. Dozvěděla jsem se, že člověk by neměl jíst nic, do má Ph vyšší než 5, co neroste v našich zeměpisných šířkách, mléčné výrobky a nic, co rostlo ve stresu nebo bylo hnojeno. Vylučovací metodou jsem dospěla k tomu, že člověk by měl jíst výlučně biomrkev.
A tak jsem si na vlastní kolena zkusila, že všeho moc škodí (sport a biomrkev nevyjímaje), a že si asi místo žvýkání polystyrenu a pocení na páse radši koupím zmrzku a vyběhnu schody.
Pro Ona DNES
Renata Fíková
Ta, co má tři
Nechala jsem se vyhecovat ke třetímu dítěti. Když má tři děti William a Kate, tak jaképak s tím štráchy. Kontinent stárne, je třeba přiložit břicho k dílu.
Renata Fíková
Jiný stav, jiný mrav
Celý život jsem optimista. Takový ten druh optimisty, který přesazuje muškáty ve chvíli, kdy se na naši planetu řítí smrtící meteorit.
Renata Fíková
Zadej heslo
Mám nový mobil. Vědí to už úplně všichni. Každý den v devět mi v něm cosi zvoní a nejde to vypnout. Je to melodie z Hvězdných válek.
Renata Fíková
Přešlapy
Zlomila jsem si prst na noze. Nedává se to do sádry. Nikdo Vám tím pádem nevěří, jak moc trpíte. Nikdo Vás nepustí sednout. Nikdo nechápe, proč čtyři týdny chodíte v botách svojí babičky.
Renata Fíková
Výchova dětí v Čechách
Když jsem ještě nevěděla, co chov malých lidí obnáší, plánovala jsem si, jak budu jednou se svými dětmi obrážet výstavy, číst jim Malého prince a celé hodiny rozmlouvat o přírodovědě, dokud z nich nevyroste laureát Nobelovy ceny.
Renata Fíková
Requiem
Nezvládli jsme to. Nejsem na to pyšná. Polovina manželství to nedá. A ta druhá polovina? Jsou šťastni? Co to je být šťastný? Je šťastný totéž co být spokojený? Nebo to samé, co smířený?
Renata Fíková
Smradi
S blahosklonným úsměvem pohladila chlapci ježatou hlavičku. „Beníku, prosím Tě, nestrkej svojí sestřičku“
Renata Fíková
Statistika nuda je
Naopak. Člověk by ani neřekl, jak je statistika zábavná disciplína. Věděli jste například, že nejčastěji mají intimní styk se svými pacientkami zubaři, po nich ortopedi a teprve na třetím místě jsou gynekologové?
Renata Fíková
Masochistkou snadno a rychle
Existuje kategorie lidí (a obvykle jsou to ženy), které s gustem obětují své životy. Nemluvím o válečných hrdinkách ani bojovnicích za svobodu bručících v totalitních lágrech, ale o běžných ženách každodenní reality.
Renata Fíková
Rada starších
V tomhle pokoji jsem spala před třiceti lety. Teď už nemám dudlík, zato mám zánět dutin. „Nezapomeň smrkat!“ probudila mě před chvílí babička stojící u mé postele s přídělem antibiotik, kakaem a strašně tlustým chlebem s medem. Nezapomeň smrkat?
Renata Fíková
Vesmírná odysea
Někdo by si mohl myslet, že největší vzrušení, které člověka čeká na mateřské, je 40% sleva na přesnídávky v sousedním obchoďáku. Uplynulý srpen ale jasně ukázal, že i na mateřské se lze vymanit ze stereotypu a zažívat nové věci.
Renata Fíková
Ďáblův advokát
Na práva jsem šla z trucu. Nevzali mě totiž na psychologii, kde jsem se předvedla jako naivní pseudointelektuál s nutkáním radit celému světu. Ukázalo se, že pro studium na právnické fakultě jsou to ale ideální parametry.
Renata Fíková
Krabi, krabičky a kachny
Jakmile se na jaře přehoupnou teploty přes dvacítku, začnu nesnášet městskou hromadnou dopravu.
Renata Fíková
Sprostá podezřelá
Máloco vzruší člověka na mateřské tak, jako sleva. Proto jsem se včera nadšeně vydala na obvyklou tour po nákupním centru avizujícím šokující zlevnění všeho.
Renata Fíková
Proradné šlapky
Tento článek je tichým povzdechem osoby, kterou mnohem více než neblahé důsledky ilegálního obchodu s bílým masem a veřejné prostituce momentálně trápí neblahé důsledky přimontování přezky na šlapky jejího jízdního kola.
Renata Fíková
Krabi, krabičky a kachny
Jakmile se na jaře přehoupnou teploty přes dvacítku, začnu nesnášet městskou hromadnou dopravu.
Renata Fíková
Požehnaný plod života mého
Dítě je prý požehnání a nic Vás nenaplní tak, jako mateřství. S tím by se rámcově dalo souhlasit! Proč mi ale také někdo neřekl, že první měsíce tzv. mateřské dovolené jsou jako výcvik elitní vojenské jednotky.
Renata Fíková
Kauza „Lžička“
Možná to o mně nevíte, ale jsem drsná a obávaná advokátka. Alespoň si to opakuju pokaždé, když mě někdo doběhne.
Renata Fíková
Zlaté české ručičky! Kam se sakra poděly?
Čím dál tím víc se utvrzuju v přesvědčení, že řemeslo má svůj zlatý věk už dávno za sebou. A nebo jen přitahuju největší patlaly mezi manuálně pracujícím lidem?
Renata Fíková
Laktační psychóza
Tak jsem koncem června povila synka. Jelikož mi nikdo nevysvětlil, jak poznám porodní bolesti od všech ostatních bolestí, které pronásledují těhotnou ženu, probíhaly poslední dva týdny mého těhotenství ve znamení hysterie, neustálé mobilizace a planých poplachů.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 105
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 9192x