Věčná loviště

Jak známo, tak Vinetou se nejprve vrhnul v přestřelce před svého pokrevního bratra Oldu, načež se poklidně odebral do věčných lovišť. Já se do věčných lovišť vrhám denně, když v úžlabinách své kabelky pátrám po předmětech denní potřeby.

Nikdy jsem kupříkladu neměla kabelku psaníčko. Moje kabelky vypadají jako kombinace medvěda grizzlyho a padesátilitrového sudu piva. Když potkám slečnu s psaníčkem, lámu si vždycky hlavu, kam ta osoba dala náhradní svetr, sérii hydratačního krému a odličovače, osvěžovač dechu, osvěžovač chodidel, osvěžovací ubrousky na ruce, termální vodu ve spreji, pixlu spreje na vlasy a pixlu spreje na úchyly. A to nemluvím o všech těch tužkách, diářích velikosti trilogie Pán Prstenů a cvičebních a rehabilitačních pomůckách.

Začátkem minulého týdne jsem v přeplněném metru z kabelky k velkému překvapení svému i všech cestujících vytáhla miniaturní smetáček na odpadky. Zelený. Obyčejně si s ním ometám boty u vchodu do bytu od bláta. Nechápu, jak se dostal do kabelky a jak dlouho jsem ho nosila s sebou, ale byla v něm zamotaná tkanička od bot a kolem rukojeti se vinul můj zlatý řetízek, který už druhý rok teskně postrádám. Netušila jsem, že ho věčné loviště ještě někdy vydá zpět na tento svět. (A pak, že z věčných lovišť není návratu).

Nemilosrdné zákruty bezedných kabel ale občas zlomyslně vydají tajemství, které by mělo zůstat skryto. Jako dnes si vzpomínám na pracovní oběd s několika staršími kolegy v restauraci Hybernia. Seděli jsme tehdy u polévky a za distingovaného vysávání polévky z nóbl lžic jsme s vráskami na čele zarytě diskutovali na téma promlčení v obchodních závazkových vztazích. Horká polévka pohnula moje nosní dutiny k aktivitě a já zalovila po kapesníku ve věčných lovištích své medvědí kabelky. Jako chronický dutinář dávám přednost látkovým kapesníkům (nevypadáte po ataku rýmy jako Hitler). Se zraky zaujatě upřenými na své kolegy jsem nic netušíc vytáhla z kabelky červené kalhotky s krajkovou mašlí a přiložila je ke svému nosu. Lžíce s polévkou naproti sedících kolegů se zastavily na půli cesty k ústům. Kabelky velikosti malého slůněte prostě zpravidla obsahují černou díru, která bez jakýchkoliv zákonitostí pohlcuje všechnu hmotu, aby občas vyplivla roztodivné předměty, které v ní nikdy a prokazatelně nebyly. Například žvýkačka ve sponce na vlasy. Netuším, jak se rozžvýkaná žvýkačka dostala do mého skřipce do vlasů, ale bezpečně vím, jak je skřipec do vlasů dostal v ranní špičce do mých vlasů. Bylo to docela nedávno a bylo to přesně to ráno, kdy si nemůžete nalíčit oči, protože je prostě v zrcadle nemůžete na obličeji najít. Bylo to také přesně to ráno, co si rozhodně nemůžete umýt vlasy, protože hrozí, že mytí šamponem a následné tupírování a fénování rozhodně nemáte šanci přežít. A tak jsem v metru sáhla do kabelky, skoro poslepu nahmatala skřipec a zapíchla si ho do hlavy. Ve vlasech mi začalo podivně mravenčit. Uvolnila jsem skřipec a za ním se z mého zátylku před zraky poloviny vagónu táhnul tlustý provaz růžové žvýkačky. Zazmatkovala jsem a ve vlasech si během několika stanic vytvořila obrovský punkový účes protkaný růžovými chuchvalci, který mi sekretářky vystříhávaly z hlavy polovinu pátečního dopoledne. Chvála bohu, že v pátek panují v kanceláři co se týče oblékání většinou uvolněné mravy. „Tuhle podlost si ta moje mizerná kabelka za klobouček nedá“ mrmlala jsem si tehdy, když jsem si v metru cestou domů hladila vystříhanou lysinu na svém zátylku.

Z toho plyne poučení, že v hlubinách vaší gigantické kabelky jsou si některé věci na omak velmi, ale opravdu velmi podobné. Příkladem je zvonící mobil. Nikdy ho nevylovíte včas, ale zato se Vám do rukou pokaždé dostane minimálně deset předmětů, které na omak mobil připomínají, ale mobilem nejsou. Většinou věčná loviště bezedných kabelek vyplivnou Vašeho digitálního kamaráda ve chvíli, kdy to dotyčný na druhé straně drátu naštvaně vzdá a většinou je to šéf. Několikrát se mi dokonce stalo, že během hledání moje kabelka vytušila, kdo volá a zlomyslně zvedla hovor. Volající měl tedy úžasnou příležitost si v přímém přenosu kromě šustění a bzučení zipů vyslechnout i celou plejádu nadávek. Když Vám totiž někdo volá, mobil vyzvání proklatě dlouho a v kabelce po něm není ani vidu, nemáte většinou vztek na kabelku, ale na volajícího. Paradoxně.

Rozhodla jsem se, že jí za trest bez slitování, nemilosrdně a kompletně uklidím. Hned doma jsem z kabelky vyházela všechny předměty včetně těch dlouho postrádaných a zaprášenou podšívku plnou drobečků jsem se rozhodla vysypat z okna. Chyba. Z kompletně vyprázdněné kabely vypadly klíče od bytu a přistály kdesi v roští pod oknem ložnice. Byl to přesně ten okamžik, kdy se černá díra rozhodla vyplivnout nějaký předmět ze svých věčných lovišť. Byla jsem sama doma, přítel na pracovní cestě a chodba domu se zamyká zevnitř. Téměř hodinu jsem za zamčenými vchodovými dveřmi paneláku mlčky pozorovala křoví a čekala na jakéhokoliv souseda, který by mě pustil ven z domu. Klíče nebyly v roští ani v širokém okolí, dům zamčený, byt nezamčený, začalo pršet a já jsem pochopila, že moje zoufalé hledání klíčů ve věčných lovištích panelákového záhonku je trestem za moji troufalost. Na tuhle kabelku se musí prostě s citem. Nedávno jsem v ní před výlohou s botami našla úplně náhodně v tajné kapse tisíc korun. Miluju kabelky s vlastním názorem.

 Pro Ona DNES, říjen 2010