Miluj důchodce svého

Jsem slušně vychovaná holka. V jedenácti jsem si po vzoru Mirka Dušína namalovala tabulku tzv. Modrého života a žila jsem podle nejvyšších mravních zásad. Skoro dva týdny! Fungovalo to tak, že si člověk ráno dal ledovou sprchu a mohl si za odměnu omrzlými prstíky vybarvit modré okénko. Za celý den bez sprostého slova bylo další okénko (povolené bylo pouze slovo „plantážník“, které jako nadávka v polovině devadesátých let naprosto nemělo šanci obstát). Ovšem největší problém byl s okénkem pojmenovaným „dobrý skutek = pomoc bližnímu svému“.

Matně si pamatuji na ostrou šarvátku před obchoďákem, kdy jsem se s jakousi vyděšenou babičkou tahala o síťovku. Babička mi totiž síťovku nejprve vděčně vtiskla do mé šlechetné ruky, a když jsem se vydala dobromyslně z obchodního domů ven, že odnesu nákup té šťastné ženě až domů, vrhla se na mě stařena ze zálohy a začala mě častovat paranoidními přívlastky. Bylo to naprosté nedorozumění při kterém padala slova, před kterými se „plantážník“ rděl studem.

Tehdá jsem to večer doháněla dvojitou ledovou sprchou a začala se řídit heslem Johna Lennona:“nevěř nikomu nad třicet“. Třicet mi bude za 49 měsíců, takže je čas tohle krédo v zájmu „sebedůvěry“ přehodnotit. V poslední době si všímám zvětšující se propasti mezi světem mladých a světem důchodců. Staří lidé mi připadají čím dál víc ztracení, zmatení a někdy i nenávidění. Vadí mi to.

 Nutno přiznat, že já jsem ten poslední, kdo by měl moralizovat. Nic nenaštve člověka víc, než ranní metro plné staříků, kteří si v dopravní špičce jedou pro levnější mlíko. K vlastním babičkám se dostanu v úterý a v dubnu a dá se říct, že kdybych dědovi nesloužila jako manuál k počítači, ani bychom se neslyšeli.

Já mám přitom opravdu úžasné, pokrokové prarodiče! Babička mi třeba k svátku poslala sms: “HODNE STESTI BLBE!“. Stručné, jasné. Dumala jsem hodiny, co jsem babičce udělala tak strašného. Až dlouho potom mi došlo, že poslední slovo byl pokus vyťukat na malých písmencích podpis „Bábi“. Dědovi jsme dali kdysi k sedmdesátinám počítač a od těch dob jsme s dědečkem v pravidelném telefonickém kontaktu. Odnaučila už jsem dědu vypínat počítač „tím velkým čudlíkem“ a křičet do mobilního telefonu před obličejem. Za svou osobní výhru ale považuji, že si děda ve svých letech naprosto sám vyhledal přes internet kamaráda z vojny a po půl století si domluvili virtuální schůzku na Skype (čteno „skejp“) a mávali si přes webkameru. To je prostě hrozně dojemný!

A ještě dojemnější jsou moje vzpomínky na dětství! Pamatuju dědu jako matadora v nejlepších letech. Bruslil se mnou okolo stadionu a já se mu jako šestiletá princezna proplétala mezi rukama a nohama a dělala piruety. Babička mě zase šimrávala na zádech, mazala mi tváře Niveou v modrém placatém kelímku a vyprávěla mi o tom, jak za války schovali mouku k psovi do boudy. Přišli ozbrojení Němci a pes stál před boudou a štěkal. Snažili se ho zahnat do boudy, ale ozval se čtyřletý hlásek: „Von tam nemůže, vona je tam mouta“ A pak babička vyprávěla, jak je vyhnali ze statku a jak jim v zimě u cizích na půdě dávala maminka ohřátou cihlu do nohou.

Já zase pamatuju, jak mi bylo pět a bábi s dědou mě tahali na holi do kopce na malých lyžičkách. Druhý děda, dej mu pánbůh nebe, byl bezvýhradný ateista, ale taky myslivec, který božsky maloval krajinky. Uměl napodobit všechna zvířata v lese a jednou našel na stole mojí povídku. Hrdě ji vzal a odnesl do svých oblíbených Halónovin, kde ji také nadšeně otiskli. Jistě si dovedete představit, jakou mi to, jako skalnímu pravičákovi, udělalo radost. No a pak se tenhle děda změnil ve vzpomínku a tak to bude s námi všemi.

A když barvím babičkám šedivé vlasy a pečeme koláč, když s dědečkem cvičíme jezevčíka a vyvoláváme fotky ve sklepě, mívám pocit, že by si ti naši důchodci zasloužili víc úcty a trpělivosti. Zestárli s námi, kupovali nám lízátka a foukali na bebí, když jsme spadli z kola. Teď nám šetří z důchodu „na nějakou tu parádu“ a čekají, že jim zavoláme, že přijedeme na buchty.   

Ono nám doprčic nic neuteče, když někdy zpomalíme a věnujeme svůj čas lidem, kteří jsou sice možná trochu mimo, hovory přijímají červeným sluchátkem a slovo gangster (pokud ho znají) vyslovují tak, jak se píše, ale mají nás rádi jako málokdo. A tak zahajuji akci: “Zavolej svojí babičce!*“ Na to člověk nemusí být Mirek Dušín. To zvládneme i my, obyčejní plantážníci. 

* dědečkovi, tetičce, mamince popř. jakémukoliv svému bližnímu důchodci.