Pekelný týden aneb když ptáci řvou a kyslík smrdí

Lidi, já Vás obdivuju. Mám za sebou první pracovní týden a je to vážně síla. Studentské křepčení navždy pohltila pracovní rutina. Nažehlený límeček z Vás přes noc génia neudělá a tak předstírám, že umím napsat trestní oznámení, jsem milá na sekretářku, pořád něco soustředěně kopíruju a doufám, že mi to všechno projde a stane se ze mě jaksi samospádem respektovaný právnický zvíře. Mám hlavu jako libeňský plynojem, a strhaná jsem jako štěně. A to nejsem žádné nemakačenko.

Brigádničila jsem pěkně poctivě od patnácti. Nejvíc mi utkvěla v mysli práce servírky. Sentimentálně vzpomínám na těžké talíře s pizzou, které pálily zespoda. Běhala jsem s nimi v italské restauraci, do předloktí se mi vypalovala karmínová kolečka a já už zdálky fistulí křičela: "guatro formagi, guatro formagiiii" Hosti na mě vyjeveně zírali a já jim třískala se žhavými talíři na stůl a máchala spálenými předloktími. Trochu to připomínalo havajský tanec a můj blízkovýchodní šéf mi za něj vytrvale spílal zkomolenou češtinou:„Renata, ty taková dřevo! Taková dřevo, šmankote! Co sem vzal sem za dřevo!?“

To už jsem měla pár let vysoké školy za sebou a těšila se, že budu jednou pracovat hlavou a homosexuální Jugoslávci mi nebudou nadávat do dřev. Nedávno se mi zdál trojrozměrný sebereflexivní sen, že chodím po Praze ve žluté kombinéze s obřím vysavačem na zádech a pracuji jako vysavač psích exkrementů. V Berlíně jsem zase potkala kluka, který měl kolem pasu připevněný obrovský gril, na něm prskající klobásy, na zpoceném čele ostudnou čepici s nápisem „Wurst“ a na zadku nápis 1 EURO. (Vzpomínka na něj mě donutila svědomitě se šprtat.) Ale ten týden blbec, co jsem zažila já, by mi nezáviděli ani vysavač ani Wurst.

Večer před poslední státnicí jsem uklouzla na chodbě, jela v tlustých ponožkách po dlaždičkách až na záchod, zahučela rukama do záchodové mísy a narazila si žebra. Bezstarostně jsem tento záchodový incident, který překrásně vystihuje situaci člověka, jenž je i duševně v hajzlu, popsala už v minulém blogu. Následky si ale nesu dodnes. Naražená žebra přestala bolet a vše se zdálo zcela v pořádku, až do pondělka. V pondělí večer mi upadla na zem tužka. Sehnula jsem se pro ni a ustrnula v bolestivém předklonu.

Žebra mi sevřela nějaká boční varianta bederního housera a já se nemohla absolutně hnout.

„PIMIC!“ zapískala jsem a z oka mi ukápla slza.

Měla jsem pocit, že bolela i ta slza. „PIMIC!“ pískala jsem mezi sevřenými zuby o pomoc a pokusila se o krok kupředu.

Celým tělem mi projela bolest, jako fakírovi, který špatně odhadl jehlový koberec.

„Co tady blbneš!?“, zeptala se sestra s natáčkou a odtančila do koupelny.

V předklonu a nakloněná na levou stranu jsem po bezesné noci (strávené v pokleku s hlavou opřenou o zeď) docupitala malinkými krůčky brzo ráno do Motola. Na traumatologii bylo plno, ovázané oči, uči, ramena, nohy, ruce, kolena a předkloněná já nahnutá doleva. Před plnou čekárnou zjišťuje fortelná zdravotní setra, které případy jsou nejurgentnější.

„A vy máte co?“, ptá se zvědavě před mojí shrbenou postavou,

„Žebra, naražený!“, odpovídám mezi zuby!

„Jak a kdy se Vám to stalo?“, ptá se s papírem a opisuje mojí průkazku pojištěnce.

„Před třemi týdny.. jsem spadla do …do toal…do záchoda!“ odpovídám co nejtišeji.

„Vy jste spadla před třemi týdny do záchoda a jdete až teď?“ zaburácí sestra a čekárna vyprskne smíchy jako jeden muž. „Kam že spadla?“ ozve se zmateně stařecký hlásek kdesi za dalekým rohem. Výborně. Ty sestry se snad na to zostuzovaní školí. Vzpomněla jsem na kamarádku, jejíž těhotenské hemeroidy pobavily díky indiskrétní sestře půlku polikliniky.

No co, hůř už nebude. Doktor se srdečně zasmál mému záchodovému úrazu a odeslal mě na rentgen. A bylo hůř. Hrudník mi ze všech stran rentgenoval fešný mladík asi mého věku. Vypadal jako Al Pacino zamlada a nutil mě tisknout se nahým hrudníkem na jakousi desku. Zostuzená na nejvyšší míru jsem se pokoušela odlehčit atmosféru svojí záchodovou historkou, ale vůbec se nesmál. Já ano, a tak mě museli rentgenovat dvakrát. A pak jsem pořádně ozářená doputovala zpátky na traumatologii, znovu odvyprávěla na požádání záchodovou historku a bylo mi sděleno, že na rentgenu nic není a že mě můžou tak maximálně „opíchat“.

Celý týden jsem pak seděla opíchaná v práci a nahnutá doleva přemýšlela, jestli je tohle pro mě to pravé. Existenční deprese z končícího studia a představa celého zbytku života u počítače. Jediné vzrůšo, které mě ještě v životě čeká budou občasné pády do záchodové mísy. Rutina, odpovědnost, neustálé přesčasy.

Před pár dny mi volala asertivní slečna a vysokým hlasem mi nadšeně gratulovala. Vyhrála jsem romantickou večeři pro dva a balíček luxusní švýcarské kosmetiky. Volám příteli a v tom svém duševním srabu poskakuji radostí:

„Miláčku, já jsem poprvé něco vyhrála! Hurá! Jdeme na romantickou večeři! Ohol se a vezmi si kravatu." V předvečer akce jsem vytvořila romantickou vlnu nad čelem a napudrovala obličej barvami lichotivými ve světle svíček. Celý den jsem nejedla a třásla se v předtuše jediného pozitivního zážitku posledních dní. Přítel taky nic nenechal náhodě, a tak jsem se sešli, navonění a hladoví před domem, kde jsem si měla vyzvednout výhru. O dvě hodiny později jsme usínali v přesvětlené jídelně na předváděčce hrnců Zepter a jednou za čas k nám doputoval na ochutnání erární kus řízku nebo brambory. Z balíčku luxusní kosmetiky se vyklubal krém na ruce, který mi slečna odmítala dát, dokud jí nenadiktuji veškeré své myslitelné osobní údaje. Vzmohla jsem se na dost ubohou právnickou přednášku o ochraně osobních údajů, ale nakonec moje touha po krému předčila veškerý pud sebezáchovy a upsala jsem se ďáblu na papír s množstvím miniaturního nečitelného textu. Co mě v té škole učili?

Majestátní zážitek s romantickou večeří a kosmetickou výhrou nám měly vynahradit včerejší taneční. Na programu byl foxtrot a přítel si ze mě udělal praktický nárazník, kterým dost efektivně odrážel ostatní páry. Porazili jsme několik tančíčích, pohádali se a vyčetli si všechny hříchy za sedm let zpětně. A táta koupil mojí ubohé kulhající babičce štěně výmarského ohaře, které mi v noci na dnešek prokouslo obočí.

A tak je po jediném týdnu skóre opravdu skličující: Jedno prokousnuté obočí, jedno zablokované žebro, jedna svlékací rentgenová aféra, pracovních přesčasů pět, hrnce Zepter nula, blog jeden, a to ještě dost zoufalej! Mějte se prosím vás mnohem, mnohem líp!