Běh na dlouhou trať aneb Poslední v cíli

Když nepočítám suverénní první místo v soutěži o nejtrapnější karnevalovou masku, nikdy jsem nic nevyhrála. Mojí životní kariéru lemuje celá řada bramborových medailí a cen útěchy počínaje soutěží Miss třetí třída, kde se porota složená ze spolužáků nenechala podplatit ani četnými zásobami sušenek (neúspěch dodnes přičítám tomu, že mi chyběly kompletně všechny přední zuby, což je v soutěži krásy bohužel hendikep) a konče srdcervoucím přednesem Erbena v krajském kole recitační soutěže, kde jsem k slzám dojala jenom sama sebe.

Přestože nepatřím k favoritům prakticky v ničem, soutěžím odmala ve všem, co alespoň trochu umím. Bojuju, rvu se jako lev. Bez zubů, bez hudebního sluchu a hlavně naprosto bez zábran.

Od puberty běhám. Jsem takový ten běžec, co se poflakuje se sluchátky v uších po lese, poskakuje mezi stromy a domů se vrací po hodině s listím ve vlasech, odřenou nohou a hřibem pravákem. Běhám pro radost a nikdy mě nezajímalo, kolik uběhnu kilometrů v časovém limitu. Když předbíhám chodce, zadržuju dech, aby okolojdoucí neslyšeli jak funím, a občas, když mi nestačí dech, předstírám, že se protahuju.

Přesto jsem ani vteřinu neváhala, když Prague international marathon vyhlásil na sobotu 12.9. pětikilometrový běh pro ženy. Výzva! K závazné přihlášce mě zviklalo už jen slíbené sportovní tričko a pamětní medaile pro všechny účastníky.

Moje nadšení nezkalil ani fakt, že na mě pět dní poté čekala poslední státnice na vysokoškolském bitevním poli. Klání o diplom proti trojnásobné přesile právnické komise.

V sobotu jsem se prostě vyhrabala ze zákoníků a bichlí, vyměnila brýle za čočky a ve studijních teplákách vyrazila na start směr Staromák doprovázená kamarádkou Evou, kterou strhlo moje nadšení a přihlásila se se mnou. Nikdy neběhala, ale přesvědčilo jí moje tvrzení, že 5 km uběhne i netrénovaný důchodce s kardiostimulátorem. Tohle tvrzení se posléze ukázalo jako fatální omyl. Byla jsem však vázána přísahou, že drahou Evu neopustím ani ve chvíli posledního pomazání a budu jí po dobu běhu oporou. To jsem ještě netušila, jak soutěživá a zlovolná je má prohnilá duše.

Na startu se na podvečerním osvětleném Staromáku sešlo cca 1200 běhuchtivých žen a pohled to byl vskutku krásný. Úplně vpředu se protahovaly Keňanky – gazely s naolejovanými steheními svaly a býčí šíjí (nechtěla bych je potkat v noci v parku), za nimi soustředěně zamračená skupina vytrénovaných českých běžkyň v savých dresech, za nimi postával kecající dav českých žen v tričku a elasťácích a plejádu závodnic uzavíraly ženy-matky neurčitého věku s nulovými zkušenostmi a stoprocentním nasazením.

Všechna ta ženská síla se za soumraku rozběhla do ulic podvečerního Starého města. Už v  Celetné mě několikrát výstražně píchlo v boku něco, co vypadalo jako nedomykavá chlopeň a jednou něco, co vypadalo jako ostrý loket ambiciózní Američanky. Kamarádka Eva zpomaluje a já s ní. Pod Letnou šetříme s Evou síly a obě předstíráme, že ještě nějaké máme. Funím, ale běžím. Davy kolemstojících turistů a organizátorů vyluzují povzbudivý lomoz a na nábřeží rytmicky hraje kapela.

Řítíme se k Malostranské a já chytám druhou mízu. Eva už jí má bohužel za sebou. Deset minut po startu se z protisměru vyřítí rychlostí nasupeného pantera tři Keňanky a za nimi ve smyku kamerový vůz. To člověka, kterému selhává srdce, moc nepotěší.

Eva odpadá a opírá se o most. Zhluboka vydechuje.

Obíhám jí a ječím něco o boji a flintě v žitě. Eva mi nadává.

Poskakuju na místě a vykřikuju bojovná hesla. Běžíme ke Klemetínu.

Eva znovu zastavuje, sípe a vede poraženecké řeči. Utírám si pot z čela a sleduju, jak nás předbíhají obtloustlé dámy v letech.

Když nás u Filosofické fakulty s přehledem předbíhá i  sedmdesátiletá babička s tlustými brýlemi, trvalou a baťůžkem na zádech, mám chuť odvrhnout kamarádku a ponechat jí svému osudu. Morálka vítězí a do cílové rovinky v Pařížské vbíháme svorně a nerozlučně. Do lomozu fandících kolem trati řvu jako lvice a štípu z posledních sil kamarádku do zadnice. Ač téměř poslední, nasazujeme sprint afrických antilop a předbíháme několik zpocených závodnic. Do cíle dobíháme ve chvíli, kdy už jsou Keňanky na stupních vítězů dávno odbavené a valná většina závodnic popíjí u stánků. Trochu zuřím a proklínám dýchavičnou kamarádku.

Fasujeme medaile. Na mobil mi dorazí sms o čase 33 minut.

A pak přišlo 17.9. a další zápas, na jehož konci není medaile, ale diplom. Vysokoškolský. A já ho, věřte nevěřte, mám v kapse. V předvěčer státnice jsem na chodbě svého bytu uklouzla, dojela v tlustých ponožkách až na toaletu a oběma rukama až po lokty skončila v záchodové míse. Narazila jsem si o prkýnko žebra a pěkně jsem si poplakala. Těžko si představit výstižnější situaci, než když člověk, který je psychicky v hajzlu přistane v záchodové míse. Potom mi volala Eva a křičela do telefonu něco o boji a flintě v žitě. Já jsem vedla poraženecké řeči, ale nakonec jsem na tu fakultu šla a do toho cíle dolezla. Vyřízená a vyčerpaná jsem si doběhla pro diplom. A čas? Pět let a tři měsíce.

Tak jsem si uvědomila, že život se skládá z mnoha výzev, sprintů a marathonů a i když se musíte někdy zastavit a vydýchat, i když Vás předběhne řada lepších, i když na Vás nesvítí reflektory a nestojíte na stupních vítězů, tak má smysl do toho jít plnou parou, nevzdávat se a prát se až do konce. Protože někdy je fakt úplně jedno, jestli máte medaili zlatou nebo bramborovou, diplom červený nebo modrý. Hlavně když běžíte a víte, kde je cíl. A s dobrými přáteli za zadkem se bojuje úplně nejlíp!

A tak končí má studijní léta a s nimi všechna bezstarostná sranda. Začíná etapa zodpovědných a uvážených rozhodnutí. A tak jsem se přihlásila na březnový půlmarathon.   

PS: Dědovi Pepovi, který se nikdy nevzdává.